Den za dnem se kolem nás míhá tisíce příběhů ukrytých v hlavách svých nositelů, mnohdy se po nich stačí jen natáhnout. Pocítil jsem potřebu zastavit se uprostřed lidského shonu, vypnout sluchátka, potlačit vlastní myšlenky, zavřít oči a zaposlouchat se. Stačí mi pár chvil a náhle se dívám na svět úplně jinak. Okolo sebe vidím lidské bytosti, které zažily zázraky i trýznění. Někteří bojovali a zvítězili, zatímco jiní ve hře o život prohráli a odešli zlomení. Povězte svůj příběh a já vám budu naslouchat. Máte zájem?
Každý má nějaký příběh. Ale najde Janice odvahu vyprávět ten svůj?Janice je uklízečka v domácnostech lidí: tiše vnímá jejich lásky, starosti, radosti, a dokonce i ta nejnepatrnější tajemství. Jako by jí lidé předáním klíčů od...
Chce jasně vyjádřit, že to ona tu sbírá příběhy. Že je sbírá právě proto, že žádný vlastní nemá...
Uklízečka, která vám naslouchá
Záludná anotace, jak se zdá, nevyzrazuje téměř nic, čeho by se mohl potenciální čtenář chytit. Dokážu to se svojí vlastní revizí napravit? Janice jsem poznal, když mě jednou moje lenost udolala a já se rozhodl využít jejích služeb. Stačilo pár letmých pohledů, abych o ní zjistil dvě věci. Bez debat je to vynikající a bytostně pečlivá uklízečka a zcela nepochybně v ní plápolá plamínek, který se už roky brání uhašení. Janice je člověk nápadný svou nenápadností.
Zjistil jsem, že sbírá příběhy ostatních lidí, aniž by se uvolila vyprávět svůj vlastní. Taktéž jsem mimoděk vypátral, že se odcizila se synem a manžel si jí ani za mák neváží. Co se jí stalo a co prožila? V knize paní Stránkové naleznete odpovědi na otázky a zažijete lidství v celé své kráse. Co víc si přát.
Zbavuje svou hlavu myšlenek a připravuje se, že se nenápadně naladí na hovory ostatních cestujících. Nepřipadá jí, že je odposlouchává, zkrátka kolem sebe jejich hovory nechává plynout...
Má radost z literatury
Když postavy vyprávějí své příběhy, působí to jako vybízení k tomu, abyste o nich napsali vlastní knihu. Ty příběhy totiž nejsou dlouhé, nerozbíhají se do několika kapitol, spíše jsem měl pocit, jako by se autorka pokoušela vytvořit jakousi románovou verzi haiku. Bylo to osvěžující, ale zároveň to působilo provokativně, protože když se vám nějaké vyprávění líbí, přejete si, aby bylo co nejdelší a ideálně nikdy neskončilo.
Celé to vyprávění příběhů je jenom zastírací manévr a oddaluje to, co vás postupně začne zajímat nejvíc. Dostáváme se k perle jménem Janice, autorčině „vymazlené“ hrdince, která v sobě objevuje lvici, to je má osobní radost. Nenápadná žena se srdcem na dlani si mě kousek po kousku získávala pro sebe a za svoji věrnost jsem byl odměněn tím, že mi bylo dovoleno sledovat z první řady její otevírání se a metamorfózu. Dokonalá práce s postavou, od začátku až do konce, nic nebylo vynecháno, ani opomenuto. Chválím a opět chválím.
Když příběhům naslouchá, tak dává malým přikývnutím najevo, že její vše jasné: že pro řadu lidí je prostou nádobou, do které mohou nalít svá tajemství..
Konec je novým začátkem
To že je protagonistka vystavena koupeli světel z reflektorů, neznamená, že vedlejší postavy jsou jen nenápadné bytosti krčící se ve stínu, libující si ve své plochosti. Třetí rozměr dostávají spravedlivě všichni, kterým se příběh věnuje. Samozřejmě nesmím zapomenout na čtyřnohou hvězdu příběhu, velice sprostého foxteriéra s úžasným jménem – Decius. V této knize totiž žádné autorčino bejby nebude sedět v koutě! V doslovu autorka doufá, že se její kniha bude líbit i českým čtenářům a já jsem si jist, že minimálně jednoho čtenáře už dokázala chytit za srdce. A co vy a vaše srdce, věnujete ho této knize? Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
