Mezi stromy v lesích Orlických hor číhá zlo. Kateřina Surmanová stvořila hutný mysteriózní thriller, který čerpá ze starých mýtů a pověstí, lidského strachu a slovanské mytologie. Její barvité a tak realistické popisy hrůz zalézají pod nehty, ježí chloupky na krku a vytvářejí husí kůži s takovou suverenitou, že má člověk dojem, že pocity strachu nejsou knižního hrdiny, ale jeho vlastní.
Díky tomu, že autorka poctivě popisuje veškeré vjemy a pocity, které hlavní postava (Petr) pociťuje, pro mě bylo velmi snadné se do popisované situace vžít a společně s Petrem prožít pár panických atak. To celé korunovala naprosto autentickými reakcemi vyděšeného psa Imbuse, který zprvu na blížící se nebezpečí reaguje vrčením, které graduje do naprostého psího zoufalství, kdy máte chuť pejska okamžitě zachránit a utišit.
Žárovka na stropě zablikala, pár světýlek na stromku zhaslo. Petrovo srdce sevřela ledová pěst. Chloupky na rukou a krku se mu naježily statickou elektřinou, v nose ho štípal pach ozonu, a v uších se mu rozhučelo. Ne moc, pořád slyšel dost dobře na to, aby mu neušlo Imbusovo hrdelní vrčení. Rádio se rozšumělo a jakoby z velké dálky, jako z lodi, která se blíží po nahněvaných peřejích, se v šumu nesl ještě jeden zvuk…
Petr je spíše pozitivní postavou, přičemž získává sympatie především díky tíze svého traumatu, které si s sebou do dospělosti přivlekl z dětství. Tehdy přišel o svého nejlepšího kamaráda, který prostě beze stopy zmizel a Petr zjišťuje, že se z toho vlastně nikdy pořádně nevzpamatoval.
Všechny živé opustil, ale mrtvého si s sebou všude nosil. Přinesl si ho do manželství a držel se ho jako beranidla, jímž nakonec rozdrobil veškerá pouta. Nosil si ho i do práce, kde se s nikým blízce nespřátelil. Byl kamarádský, když musel, v kolektivu oblíbený, ale dával si pozor, aby se nikdo nedostal moc těsně k němu. Aby se nevyptával, aby nespustil archeologický průzkum jeho minulosti. A ať se snažil, jak chtěl, stejně je zase tady, zpátky ve stavení, odkud uprchl.
Petr se z centra všeho dění, Prahy, navrací ke svým kořenům do malé vesničky v Orlických horách, kde tehdy všechno začalo, aby provedl svůj osobní novinářský průzkum a třeba došel sám v sobě k nějakému rozřešení. To, do čeho se ale zamotal, mu vytoužený klid ale zdaleka nepřinese…
Kniha Šepot z lesa
Verdikt
Do téhle knížky jsem se zamilovala hned po prvních několika větách a už teď vím, že tento příběh je hodný několikerého čtení. Není to totiž úplně lehké čtení a už teď je mi jasné, že se jedná o ten typ knihy, kde při každém opětovném čtení objevíte něco nového.
Už jen autorčina práce s jazykem, květnaté popisy přírody, naturalistické popisy hrůz… Samotný rozsah knihy čítá necelých 500 stran a nutno podotknout, že autorka rozhodně nejde přímo k věci. Současnost hlavního hrdiny prokládá vzpomínkovými obrazy z jeho minulosti, které mu v novém prostředí přijdou na mysl. Vzniká tak mozaika příběhu, kterého se Petr snaží sám dobrat, nejen pomocí vlastních vzpomínek, ale i vzpomínek místních, starých spisů a kronik, různých odborníků a v neposlední řadě strýčka Googla.
Šepot z lesa od Kateřiny Surmanovébych se nebála směle zařadit po bok současných velmi uznávaných autorek, jako jsou Tučková, Mornštajnovánebo Soukupová. Čtivé, jazykově úchvatné, přiměřeně složité, hluboce mrazivé a nervydrásající čtení se špetkou dětské víry a naděje. Doporučuji všem milovníkům mysteriózních příběhů a především skeptikům k českým autorkám. Jestli váš názor nezmění Surmanová, tak už nikdo.
Kniha Šepot z lesa
