Příběhy, založené na skutečných událostech nebo dokonce i postavách, mají své neoddiskutovatelné kouzlo. A to mnohdy i v ten moment, kdy se třeba zrovna dvakrát reality nedrží. Když pomineme historické romány o nejrůznějších osobnostech, jsou tu témata, která odnepaměti jitří lidskou obrazotvornost. Zločinci a vrazi. Jakkoli to zní morbidně, je tomu tak. Každý, kdo si oblíbil nejrůznější tematické dokumenty třeba na Netflixu, by mohl vyprávět. Belle Gunnessová patří mezi nejznámější vražedkyně americké novodobé historie. Autorka se pokusila vytvořit přesvědčivý portrét této děsivé ženy jako živé a dýchající postavy. Jak se zdařil její záměr i celý tento dobový psychologický horor?
V Chicagu se o ní leccos povídalo. Dobrým sousedům v Indianě se možná občas něco nezdálo, ale kdo by čekal něco zlého od dobromyslné vdovy, které v životě nepřálo štěstí, je vzorná matka a poctivě chodí kostela? Kdyby jen...
Belle Gunnesová byla vražedkyně, jež si vyhlížela movitější pány, které později připravila o jejich jmění a život. Zároveň ale měla vřelý vztah k dětem a jednalo se o velmi rozporuplnou osobu, jejíž příběh vyvolává husí kůži a dodnes obsahuje hluchá místa, o nichž se vedou notné diskuze. Už jen proto, že o jejím životě se toho zase příliš neví. Což je logické i v souvislosti s jeho závěrem, kdy se nikdy nepodařilo objasnit, zda zemřela při požáru nebo prchla před zákonem. V rámci literární adaptace, kde se mísí realita s fikcí se s takovýmto pokusem setkáváme zde. Nutno dodat, že nejde o jediný takový pokus. V češtině už kupříkladu vyšla o tomto tématu kniha Pekelná princezna. Tam se ovšem spíš než o román jednalo o přepis novinových zpráv. Zde se nám dostává beletrie, mapující i naprosto hluchá místa sice s volností, ale velmi obratně.
Pragmatická sociopatka, nebo oběť? Anebo obojí?
Kde se vzala ta zášť k mužům, které jí nečinilo potíže zabíjet? Světoznámý psycholog a emeritní profesor Philip Zimbardo ve své knize Luciferův efekt pracuje s tezí, že zločiny nepáchají nejčastěji psychopati, ale naopak duševně naprosto zdraví, normální lidé. Každý z nás v sobě má potenciál páchat zlo a nebo konat dobro. Záleží jen na okolnostech a v konečném důsledku na našich rozhodnutích. A právě proto nás i příběhy o zlu fascinují – a přiznejme si to na rovinu – baví. Máme to v sobě. Do značné míry se dá říci, že podobně na tom je i co do této premisy knihaV zahradě zášti. Belle v pojetí Camilly Bruceové, své krajanky z Norska, není nějakou vraždící bestií, ale člověkem z masa a kostí.
A o to je možná děsivější, jakkoli méně bulvární. Stále se jedná o román, nikoli literaturu faktu, podpořenou dobovými dokumenty. Tudíž si autorka leccos poupravila, pojala volněji, nebo vymyslela, což mi ale v případě knižního hororu nevadí. Na základě různorodých a mnohdy se navzájem vyvracejících svědectví a dobových záznamů se spisovatelce podařilo vykreslit skutečně uvěřitelný příběh odpudivého a smutného života jedné přinejmenším duševně nevyrovnané ženy, která se proměnila v mosntrum. A to si autorka zaslouží velkou poklonu. Ostatně, jak sama v doslovu uvádí, leccos si upravila nebo pozměnila. Její pojetí hlavní protagonistky románu je mnohem lidštější, než pravděpodobně byla ve skutečnosti.
Tato kniha ovšem není román o pravdě. Je to pokus pochopit, jak se mohl vyskytnout někdo jako Belle.
Co mne osobně na knize zaujalo nejvíce je začátek celého příběhu, zasazený právě do Norska, který se snaží přiblížit možný důvod celého počínání. Ten je mimochodem smyšlený celý, přesto celému dalšímu příběhu dodává smyslu a trauma zde prodělané utváří kostru, na kterou se později nabalují další události a činy budoucí Černé vdovy z La Porte, která vyrazí do Nového světa za lepším životem.
Jako zrcadlo pokřivené morálce protagonistky zde slouží její sestra, jež působí jako pozorovatelka, co sice částečně vidí, v koho se Belle mění, ale přitom ji miluje jako sobě blízkého člověka. Tenhle pohled byl v rámci příběhu nesmírně obohacující, obzvlášť ruku v ruce s výborně napsanou psychikou postav.
Verdikt
V zahradě zášti je krásná kniha s místy až hnusným obsahem, která vás přesto bude fascinovat, děsit a bavit. Za nádherně temnou obálkou a velkým formátem titulu se schovává výborně napsaný příběh, který je založen na skutečném osudu ženy, jež i mnoho desítek let po své smrti nepřestává dráždit mysli lidí.
Autorka Camilla Bruce na to jde od lesa a poskytuje nám celý příběh jednoho pokřiveného života. Její vysvětlení dává smysl, soucítíme díky tomu (chvíli) i s hrdinkou, ale zároveň ji to nikterak neglorifikuje nebo nevyzdvihuje. Naopak. Pořád je zde vyobrazena jako někdo s naprosto jiným uvažováním a zbořenými hranicemi morálky. A s gradujícím dějem se čím dál více vzdalujeme od člověka, kterým nejdříve byla, nebo mohla být. Dokážeme ovšem v tomto pojetí pochopit, proč později dělala to, co dělala.
Především jde o výborně napsaný psychologický horor, který výborně funguje skvěle i díky věrně vykresleným kulisám Norska a později USA v druhé polovině 19. století a začátkem století 20. Poutavé čtení, jež umně kombinuje fikci s realitou a je psáno nesmírně čtivým jazykem. Zkrátka a dobře – jde o knihu, kterou nemohu než naprosto doporučit všem milovníkům hororu bez nadpřirozených prvků, u nichž přesto běhá mráz po zádech a které se mnohem víc zaměřují na démony, které si v sobě dost možná nesou mnozí z nás…
A Oliver Blackwood je dokonalý kandidát na falešného přítele. Co se stane, když falešný vztah začne působit jako skutečný? Kandidát na přítele je nová queer romance s pořádnou dávkou britského humoru.
