RECENZE: Terapie

Terapie - příběh

Alice a Leo se rozhodnou vyzkoušet si společné soužití, a to rovnou v jednom z luxusních londýnských sídel. Kupní cena je kupodivu nízká, a tak se s nadšením nastěhují. Sousedská komunita se zdá být milá, i když jedna osoba vysílá k Alici nevraživé pohledy, ale to snad nebude nic, co by nespravilo pár drinků.

Alice se i přes Leovy protesty rozhodne uspořádat seznamovací večírek, aby se se všemi poznala a nepřipadala si tolik osamělá. Živí se totiž jako překladatelka a tak při práci z domova nepřijde do kontaktu s lidmi. Leo navíc každé pondělí až čtvrtek tráví v Edinburghu kvůli práci, tudíž by se jí kamarádky opravdu hodily.

Na večírek jsou pozváni jen lidé z Kruhu, který je oddělen od zbytku města plotem se vstupní branou. Ten, kdo nezná kód, se dovnitř nedostane. I přesto se na večírku objeví cizí muž, který do komunity rozhodně nepatří, a jelikož si ho Alice splete s jedním ze sousedů, provede ho jejich novým hnízdečkem.

Ještě tu samou noc ji probudí vyděšený Leo s přesvědčením, že u nich v ložnici někdo je. I přesto že prohledají celý dům, nikoho nenajdou a tak se shodnou na tom, že se Leovi vše jen zdálo a hodí obavy společně za hlavu. 

V sousedství i v jejich vlastním domě ale začíná docházet k podivným událostem, a tak v Alici hlodají pochybnosti, jestli může vůbec někomu z okolí důvěřovat. Má se sbalit a odjet zpět do rodného města, nebo se tzv. "kousnout" a přijít všem záhadám na kloub? Hádáte správně. Alice se pustí do pátrání na vlastní pěst, a to i přes nelibost všech sousedů i Lea samotného. Otevírat staré rány se totiž nevyplácí...

Když za sebou zavřu dveře, padne na mě úzkost. Vážně mi Lorna zašeptala do ucha "Nevěř nikomu", když se ke mně nahnula, nebo se mi to jen zdálo?

Verdikt

Terapie je má první kniha od B. A. Paris (Za zavřenými dveřmi, V pasti lží) a vzhledem k nemalé mediální masáži jsem na ni byla obzvlášť zvědavá. Ve výsledku musím říci, že mě nezklamala, ale ani nijak zvlášť nenadchla.

Bohužel jsem se často pozastavovala nad jednáním a smýšlením hlavní postavy. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je Alice v určitých záležitostech tak naivní, nebo prostě jen hloupá. Například pokud byste byli opakovaně přesvědčeni, že ve vaší ložnici někdo je, zatímco vy spíte, zůstávali byste i nadále ve stejném domě přes noc, a to úplně sami? Já tedy ne. Natož abych pak dům prohledávala a čekala, jestli narazím na nezvaného hosta.

S přibývajícími stránkami a podivnými událostmi mě Alice rozčilovala čím dál víc, zvláště když se utápěla v sebelítosti, vymýšlela konspirační teorie a odmítala poslouchat selský rozum. Pak mi ale došlo, že většina z nás, pokud v tom hrají roli jakékoliv city, si nepříjemnou pravdu často odmítá připustit a raději lže sama sobě do kapsy, stejně tak si v hlavě pořád omýlá vlastní křivdy a trápení. A tak jsem s veškerým úsilím přestala hlavní hrdinku soudit a soustředila se na vývoj příběhu.

Co se týká čtivosti, nemám Terapii co vytknout. Stránky mi příjemně ubíhaly a já byla poháněná zvědavostí, co se stane dál, kdo za vším stojí, jaký bude Alicin další krok, s kým se s přátelí a s kým ne. Někdy jsem si ale připadala, že čtu spíše něco na motivy Zoufalých manželek než psychothriller, a to proto, že se příběh často točil kolem intrikánského klevetění u kafíček, obídků a večeří plných amerických úsměvů.

Pachatele jsem, dá se říct, odhadla. Paris si mě ale prostřednictvím Aliciných dedukcí zkušeně povodila na vodítku. Tu mě nechala proběhnout k jedné podezřelé osobě, tu k jiné a k další a další, až se vodítko natolik zamotalo, že jsem svou původní myšlenku zavrhla, a pak se při rozuzlení musela Alici v duchu omlouvat, že jsme vlastně obě stejně hloupé.

Konec byl velice napínavý a zároveň překvapivý. Najednou v něm nechyběla brutalita a pachatel se vybarvil v pořádného psychopata. Nezlobila bych se, kdyby byla tato část rozpracovaná na více stranách. Zajímá vás, proč se kniha jmenuje Terapie, když jsem v celém článku nezmínila jediné terapeutické sezení? Na to si budete muset přijít sami :)

Hodnocení: 75 %