Redaktorské ohlédnutí za rokem 2021

Hanka Wielgusová

Další rok je za námi a ten nový už je za rohem. Člověku to nedá a musí se tak trochu zamyslet nad tím, co mu vlastně ten minulý rok dal. Tak já jsem se letos například ještě více našla ve své práci redaktorky. Ohlédla jsem se a zjistila, že jsem napsala 40 recenzí, což znamená, že jsem musela průměrně přečíst 3,33 knihy za měsíc. Každá měla svůj příběh a svou myšlenku, a poznala jsem také pár autorů, kteří mě příjemně překvapili. Přestože nelituji času na žádnou z nich, jedna pro mne nad všemi vyčnívá.

Haruki Murakami a jeho Tancuj, tancuj, tancuj. Udělala na mě obrovský dojem a její autor se okamžitě zařadil mezi mé oblíbené, ne-li vůbec nejoblíbenější.

Volné pokračování úspěšného románu Hon na ovci napsal Murakami za pouhých několik měsíců. I tak je kniha dlouhá, ale nudit se u ní nedalo a nepřeskočila jsem ani slovo. Příběh o jednom redaktorovi, který se rozhodne vydat na ostrov Hokkaidó, aby znovu navštívil starý a podivný hotýlek U Delfína, kde kdysi potkal dívku Kiki, je fascinující. Kiki tam záhadně zmizela a on stále slyší její pláč. Chce ji znovu zkusit najít, když se však konečně ocitne na místě, zjistí, že stojí před moderním luxusním hotelem, který s tím starým nemá pranic společného. Anebo že by přece jenom ano?

Děj je zajímavý a poutavý, ale myslím, že není nejpodstatnější. Jde především o úvahy inteligentního, laskavého a ztraceného muže, který hledá spíše sám sebe. Najde se nakonec v tom zvláštním paralelním světě snů a harmonie, kam se dostane? A najde správný směr a smysl svého života? 

Janča Bebčáková

Za uplynulý rok mi pod rukama prošlo velké množství knih. Když se ale zamyslím na tím, jaká na mě udělala opravdu největší dojem, okamžitě mi na mysli vyvstanou dva jasní adepti. Oba tituly jejich pověst předchází, a to naprosto zaslouženě. Protože i když je to už nějakou dobu, co jsem je dočetla, stále mnou velmi rezonují.

Dracul (J. D. Barker, Dacre Stoker)

Z této knihy jde trochu respekt. Je veliká, tlustá, a navíc má slavného předchůdce v podobě Draculy. Když jsem se do ní pouštěla, měla jsem trochu obavy. Ty se však po přečtení několika stran rozplynuly jako pára nad hrncem. Byla jsem okamžitě vtažena do příběhu, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Deníkové zápisky činí celý příběh natolik uvěřitelný, že jsem neustále musela myslet na to, zda mi taky ve sklepě nespí nějaký upír. Dvě příběhové linie zvyšují napětí a v momentě, kdy se propojí přichází pořádný wow efekt. Po dočtení poslední strany mi bylo jasné, že tohle je ONA! Nejlepší kniha roku 2021!

Svědectví o životě v KLDR (Nina Špitálníková)

Knih zobrazující dění v Severní Koreji není mnoho, a to více je Svědectví o životě v KLDR výjimečné. Mrazivé výpovědi uprchlíků mě přišpendlily na místě a nepustily, dokud jsem nedočetla. Při čtení mnou cloumaly emoce. Byla jsem naštvaná, znechucená a chtěla jsem knihu hodit do kouta. Člověku se nechce věřit, co všechno se tam děje. Orwellovo 1984 v praxi. Svědectví o životě v KLDR je kniha, která vás donutí přemýšlet, ale také vážit si toho, co máme. Protože svoboda ani ve 21. století není samozřejmost…

Danča Schmidtová

Když jsem přemýšlela, která kniha na mě tento rok udělala největší dojem, na mysl mi přišly hned dvě žánrově velice rozdílné. Jednu věc ale mají společnou: může si je přečíst každý, klidně už od 12 let. Ty knížky jsou vlastně čtyři, protože jedna z nich je součástí trilogie, ale hezky popořádku.

No a já

Tou první je útlá knížka od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan s názvem No a já. Jedná se o příběh třináctileté Lou, která hledá své místo ve světě, snaží se zapadnout mezi své spolužáky, s kterými nemá mnoho společného a zároveň čelí problémům uvnitř své rodiny. S Louiným životem zamíchá seznámení s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která významně ovlivní Louino dosavadní vidění světa. Je to nádherný příběh o dospívání, lásce a přátelství, ale i strachu beznaději a zklamání.

Modrá záře

Druhá kniha, která ve mně rezonovala opravdu dlouho, je závěrečný díl hororové trilogie Hluboký hrob s názvem Modrá záře. Je to příběh vycházející ze severské mytologie, který se odehrává na švédských ostrovech. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Tuva, která je také outsiderkou mezi svými spolužáky, ale velice brzy zjistí, že její odlišnost může zachránit lidi z celého souostroví.

Tato trilogie tematizuje aktuální problém se znečištěním moře, který autorky Camilla a Viveca Sten zahalily do mytologického hávu. Když lidé nejsou v tomto směru ochotní konat, bytosti z mořské říše už dál nečinně přihlížet nehodlají… Trilogie apeluje na každého z nás, nabízí vhled do severské mytologie ale také skvělý zážitek ze čtení.

Zdeněk Gothard

V roce 2021 se toho v mém světě událo docela hodně. Stihl jsem koupit a zrekonstruovat dům. Stihl jsem se zasnoubit a oženit. A stihl jsem také přečíst kolem dvou tuctů knih. Ano, přiznávám, že ten poslední vyjmenovaný počin není z pohledu čísel až tak obdivuhodný, ale bohužel množství přečtených knih dost ovlivnily ty počiny vyjmenované před tím.

Určitě vás nepřekvapí, že většinu těch přečtených knih tvořily detektivní thrillery. A pokud bych měl vybírat nejlepší knihu, kterou jsem v roce 2021 četl, pak to bude kniha psaná právě v tomto žánru.

Pandemie a Žárlivost

Rozhodoval jsem se mezi dvěma knihami. První z nich je Pandemie od Francka Thillieze. Číst příběh o průběhu světové pandemie v průběhu světové pandemie ve mně vyvolávalo zvláštní pocity. Jedním z těch pocitů byl úžas nad tím, jak přesně autor dokázal popsat průběh šíření nákazy. A to knihu napsal dlouho před covidem.

Druhou z nich je kniha s názvem Žárlivost a jiné povídky od Joa Nesbøho. Každá z těchto povídek je jiná a každá je protkaná překvapivými zvraty, které jsou typické pro tohoto autora. Tuhle knihu jsem zhltl na jeden nádech a na konci mi bylo líto, že bylo povídek tak málo. Ale už před vydáním jsem se těšil na nového Nesbøho. Těšil jsem se na nálož drsných severských příběhů a přesně to jsem dostal.

A jak tedy moje volba dopadla? Vítězem je Žárlivost. Žárlivost vyhrála nad Pandemií (tohle prohlášení ale raději do titulku nedávejte).

Adri Šťastná 

Letos se musím přiznat, že jsem na sebe pyšná, co se týče přečtených knížek, protože se každý rok snažím přečíst alespoň o trochu více než ten předešlý. Nejsem sice člověk, který by si dávat nějaká předsevzetí, ale na druhou stranu vždy v lednu si tak nějak v hlavě tohle sesumírují a pak sama sebe hecuji. Teď možná budu znít trochu jako blázen, ale věřím, že v tom nejsem sama.

A pokud bych měla letos vybrat jen dva tituly, které za to 100% stály, tak je to velmi těžké rozhodnutí, protože špatných knížek, ze kterých jsem úplně unešená nebyla je tentokrát poskrovnu.

Mé přítelkyně z Ravensbrücku

Jestli si mě ale někdo opravdu získal, tak to byla určitě polská spisovatelka Magda Knedler. Už minulý rok jsem byla nadšená z Porodní sestry z Osvětimi, ale letos jsem si ji snad oblíbila ještě více, a to hlavně díky titulu Mé přítelkyně z Ravensbrücku. Příběh to sice nebyl vůbec veselý vzhledem k tomu, kde se odehrával, ale nemohu si pomoct, protože právě Magda Knedler tomu dodala určitou autenticitu a hlavně neskutečnou sílu. Byly totiž kapitoly u kterých mi opravdu tekly slzy proudem a příběh tolika silných žen ve mně vzbudil mnoho emocí, na které si vždycky vzpomenu, když knihu míjím ve své knihovně.

Tři (s)prostá pravidla

Ale aby nebylo jen tolik smutku a odvahy bojovat, letos mě mile překvapila i mladičká Nikky Sloane. Její Tři (s)prostá pravidla za mě byly opravdu jedním z nejlepších erotických románů, které jsem za poslední roky četla a už teď se nemohu dočkat pokračování. A kdo mě už trochu zná, tak ví, že každý rok těchto románů přečtu nepřeberné množství, proto je i toto prvenství z mé strany opravdu velkým a vřelým oceněním.

Helča Kubelková

Rok 2021 byl pro mě krásný i náročný zároveň, a to hlavně z hlediska nově nabyté zkušenosti, kterou je rodičovství. Rodiče (maminky na mateřské obzvlášť) pochopí moje nadšení z každé knížky, kterou jsem zvládla přečíst a napsat na ni recenzi, aniž by se jednalo o leporelo. Z tohoto důvodu by si tady zasloužily být všechny knihy, které jsem recenzovala. Nicméně kdybych měla jmenovat jen dvě, byly by to tyto…

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové

Moje milá, ztřeštěná, zoufalá a britským klišé prolezlá Coco Pinchardová od Roberta Bryndzy je na prvním místě. Hlavně proto, že se odehrává v mém milovaném Londýně a připomíná mi starou dobrou Bridget Jonesovou, které popravdě asi nikdy nebudu mít plné zuby. A tak vám všem, kdo se potřebujete zasmát, a nevadí vám, jít trošku proti proudu musím doporučit Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové. Pro mě to bylo veliké osvěžení mezi detektivkovým temnem. 

Zvukové knížky

Druhá knížka pro mě byla opravdový „lifesaver“ na mateřské a jestli čekáte něco o rodičovství, tak vás musím zklamat. Moje dítě totiž miluje Packu! Jeho obsese začala zvukovkou, Packa hraje rock, kde si s dítkem uděláte výlet do Londýna a společně s pejskem Packou založíte rockovou kapelu a to za zvuků elektrických kytar, bicích a mnoha dalších hudebních nástrojů. A pokud nejste zrovna fanouškem hudby, přikládám mini tipy na další dvě krásné zvukové knížky, které vaše ratolesti určitě ocení – Na obloze plné zvuků a Na savaně plné zvuků.

Nasťa Vištalová

Rok s rokem se sešel a 2021 už nám pomalu dosluhuje. Byl to vskutku zvláštní rok, plný změn a nových životních zkušeností, ale také bohatý na perfektní knižní tituly, jež se mi zaryly hluboko do mého knihomolského srdce. Mými nejoblíbenějšími žánry jsou bezesporu romantické & fantasy počiny, takže dozajista nikoho nepřekvapí, pokud můj výběr padne právě na ně.

Vládci popela

Mou absolutní topkou je knížka od níž jsem toho čekala opravdu hodně, ale dostala jsem toho ještě daleko více a řeč nemůže být o ničem jiném, než o „Vládcích popela“. Tento úvod do série má v sobě doslova všechno, co miluji: akci, romantiku i spletité intriky. A to nemluvím o světu, do nějž je tento skvost situován, protože ten je za mě naprosto dech beroucí, wow a dále jen wow. Alchymie i ušlechtilá zvířata, kterými koně bezpochyby jsou, spolu dokonale interagují a vytvářejí příběh, který vás pohltí.

Nové začátky 

„Nové začátky“ byla naproti tomu nádherná romantická jednohubka, která mi připomněla knižní verzi Netflixu a jíž jsem zblajzla jako malinu na jeden zátah. Zaručeně potěší všechny romantické dušičky a množství pop kulturních narážek napomůže k lepšímu ztotožnění se s pilotními protagonisty, které si prostě zamilujete.

Jirka Klimeš

Vnořuji se do časů minulých, nutím hlavu aby pracovala, přemlouvám zatvrzelou a děravou paměť, aby si vzpomněla. Vidím před sebou, dnes už téměř nezajímavou, číslovku 2021 a vedle ní stojící komín 50 knih. Mí drazí a milovaní, visí nade mnou Damoklův meč v podobě volby, která rozhodne chod dějin. Že přeháním? Ano, máte pravdu, ale nemohu si pomoci a dělám z toho drama. Dostal jsem za úkol skoncovat s letošním rokem a vytáhnout z něho knihu, jednu knihu, jeden příběh, ten největší knižní zážitek. Je mi zcela jasné, že jakmile článek odevzdám, ihned se mi vybaví nějaký román který jsem nevzal v potaz, ale však to znáte, do obrovského knihomolského srdce se hold vejde nepřeberné množství knižních zážitků, zkuste si naráz vybavit alespoň polovinu z nich a bude vám patřit můj obdiv.

Zvon

Ano to je ona, tenhle román je ten pravý a já ho stavím na piedestal. Své srdce věnuji Nealu Shustermanovi a jeho románu Zvon. Zvon by nebyl Zvonem bez předchozích dvou dílů a jako fanoušek této trilogie jsem si lepší závěr nemohl přát. Shusterman dokázal udržet neuvěřitelnou konzistenci kvality u každého dílu a kdyby se mě někdo zeptal, který se mi líbil nejvíc, nedokázal bych ze sebe dostal ani jedno slovo. Teď mě napadá, že knižní série dokáží být mnohem více vyrovnané, než je tomu u sérií filmových, kde je většinou kvalita dosti proměnlivá. Dnes to není o vypisování děje, proto zůstanu jen u chvály a doporučení, popřípadě vás odkáži na recenzi Zvonu, kterou měl tu čest napsat. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.

Lucka Dvořáková 

Letošní zhodnocení mého čtenářského roku je náročné. Kromě toho, že jsem toho nepřečetla tolik, kolik bych si přála, ve mně jen málo knih zanechalo dlouhotrvající stopu. Našla jsem však několik knih, které ze své paměti nevymažu, a rozhodla jsem se pro vás vybrat dvě – jednu, u níž se nemůžu dočkat dalšího dílu, a druhou, ke které se budu v budoucnu (možná pravidelně) vracet.

Smrtící vzdělání

První z nich je Smrtící vzdělání od Naomi Novik. Nemůžu si pomoct, autorka prostě ví, jak na to. Do příběhu jsem se zažrala neskutečně rychle, oblíbila jsem si hlavní hrdinku i její okolí a celé čtení jsem si náramně užila. Smála jsem se, bála se a byla napjatá, vztekala jsem se, byla jsem naštvaná na postavy, ale číst jsem nepřestala. Myslela jsem si, že téma magické školy mi bude muset zákonitě připomínat jiné fantasy příběhy, ale ne, bylo to originální, vzrušující a já se opravdu vážně těším na další díl.

Vánoční prasátko 

Knihou, ke které se plánuji vracet, je Vánoční prasátko od J. K. Rowlingové. Pane jo! Byl to tak krásný a dojemný příběh. Uznávám, že jsem obecně velká citlivka a brečet zvládnu i u reklam, ale příběh Kuby, Pašíka a Čuníka byl prostě boží, ideálně dlouhý a plný emocí. Občas jsem si říkala, že bych ze čtení vynechala nejmenší děti, protože Země Ztracených umí být opravdu děsivým místem, jindy jsem si říkala, že bych situaci vyřešila jinak, ale stejně jsem se radovala, plakala a napjatě očekávala, jak to všechno skončí. A věřte tomu, že rozřešení za to opravdu stojí. Miluju to.

Tomáš Lesk

Rybář – John Langan

Tenkrát v Hollywodu – Quentin Tarantino