Hon na Bubáka (Defekt)

Píše se rok 1988 a mladý Richard Chizmar se po ukončení studií žurnalistiky na Marylandské univerzitě vrací do svého rodného městečka Edgewood, aby zde před svou svatbou pár měsíců pobyl u svých rodičů a pokusil se nastartovat vysněnou kariéru spisovatele. Edgewood se jeví jako ideální místo, kde by chtěl vyrůstat a žít každý. Idylka se však rozplývá ve chvíli, kdy se začnou ztrácet mladé dívky, jejichž těla jsou následně nacházena zohavená. Na městečko záhy padne strach a lidé se začnou navzájem podezřívat. Je totiž více než jasné, že sériový vrah, médii přezdívaný Bubák, musí být někdo, kdo moc dobře zná místní prostředí. Richard se stává celým případem doslova posedlý a aktivně se zapojuje do pátrání. „...nedokázal jsem z hlavy pustit skutečnost, že dívka, kterou jsem znal – i když jen zběžně -, byla zavražděna jen kousek od ulice, kde jsem vyrostl. Připadalo mi to jako ve filmu. Připadalo mi to jako noční můra.“ Celá kniha se hned od předmluvy, ve které čtenáře tahá za nos spisovatel a investigativní novinář James Renner, tváří jako true crime, tedy literární rekonstrukce skutečných zločinů, které se odehrály na konci 80. let minulého století. Už na začátku knihy je čtenáři prozrazeno, že bude pachatel po mnoha letech dopaden a odhalení jeho identity všechny šokuje. Čtenář je tedy po celou dobu ve střehu a napjatý jako struna, protože vrahem může být opravdu kdokoliv. To, že se jedná o fikci, kterou autor zasadil do známému prostředí svého rodného městečka, použil některé reálné události a postavy (včetně své rodiny, známých a kamarádů) a sám sebe obsadil do hlavní role, není už dnes žádným tajemstvím. Původně chtěl Richard Chizmar vše dotáhnout k dokonalosti ve stylu found footage hororu Záhada Blair Witch. V plánu měl vytvořit webové stránky a zveřejnit fiktivní články v novinách, které by případ podrobně rozebíraly a sledovaly. Od tohoto počínání ho zrazoval nejen jeho syn, který věřil, že by to skutečnému Edgewoodu nepřineslo nic dobrého, ale i nakladatel, který Chizmarův nápad ihned zavrhl. Na knize je znát, že je autor vášnivým čtenářem žánru true crime a svou knihu chtěl vést v podobném duchu. Nezbytnou součástí zmíněnému žánru je fotodokumentace, která ukazuje místa činů, popřípadě tváře pachatelů, obětí, blízkých příbuzných či vyšetřovatelů. Ani v Bubákovi nesmí tento prvek chybět a jelikož sám autor nikdy neměl rád ustavičné listování do fotogalerie nacházející se většinou na konci těchto publikací, rozhodl se čtenářům celou věc zpříjemnit a obrázky umístil za každou zakončenou kapitolu. Tím, že autor do fikce zakomponoval pořádný kus svého života (vzpomínky na dětství – klukoviny, všelijaká dobrodružství se svými kamarády a první lásky), je kniha prošpikována těžce nostalgickými a až bolestnými momenty, v nichž dokáže mistrně popsat odcházející dětství a na čtenáře tak přenést úzkost pramenící ze smutné pravdy života. „V tom nehybném bezčasí jsem si uvědomil, jak ohromný svět je okolo mě a že jednoho dne, a bude to brzy, opustím tohle místo, které jsem vždycky nazýval svým domovem, a postavím se na vlastní nohy. I moji kamarádi se rozprchnou do všech světových stran a některé už neuvidím a nepromluvím s nimi. Naši rodiče, bratři a sestry zestárnou a nakonec se s nimi také budeme muset rozloučit. Nikdy už nebude nic stejné.“ Richard Chizmar je velký obdivovatel Stephena Kinga. V minulosti byl jedním z mála autorů, kterému se poštěstilo s Mistrem spolupracovat a společně vytvořili trilogii o Gwendy. Není tedy nic divného na tom, že i v Bubákovi může čtenář narazit na spoustu odkazů na Kingovu tvorbu (nový román, na který se hlavní postava zrovna chystá, plakát filmu Prokletí Salemu a další). Jako pravému kingofilovi mi nemohl uniknout jeden velmi skrytý odkaz, který jako by odkazoval na universum Temné věže. A po pátrání na zahraničních webech mi byly mé domněnky potvrzeny. Více prozrazovat nebudu, ale hned mi dává větší smysl pokračování s názvem Becoming the Boogeyman, které vyšlo v originále minulý rok a věřím, že brzy si ho do knihovny bude moci zařadit i český čtenář. Příběh je opravdu vydařený, čtenáře drží po celou dobu v napětí a má skvělé a dojemné zakončení. Tuzemský nakladatel moc dobře věděl, že se mu do rukou dostal jeden z nejlepších žánrových počinů letošního roku a na kvalitě českého vydání rozhodně nešetřil. Musím zde vyzdvihnout výbornou kvalitu vazby, bílý papír vyšší gramáže a překrásnou obálku s přebalem. Tohle se vážně povedlo.

Hodně dobré, člověk by tomu věřil do posledního písmenka (naštěstí je příběh fantazií autora). Autor umí vtáhnout do děje, navíc ukazuje, co dovede zločin udělat s malou komunitou. Zároveň si na konci čtenář uvědomí, že se dalo ledasčemu zabránit, kdyby se udělalo jedno ze základních pravidel na místě prvního !!!!!!! činu.....

Kniha se dobře četla a děj hezky utíkal. Příběh je psaný velmi věrohodně a myslím, že kdo má rád true crime, tak si příběh užije, přestože jde o fikci. Každá kapitola je obohacena fotografiemi, které ještě zintenzivní prožitek při čtení.

Richard Chizmar, nakladatel, editor a hlavně spisovatel. Autor několika povídek, novel a spoluautor trilogie o Gwendy, díky které ho známe i v České republice. A nyní mu u nás vyšla další kniha, Hon na bubáka. A já, jakýmikoliv spoilery nepolíben, jsem očekával klasický osmdesátkový slasher. Nedočkal jsem se. Zato jsem dostal slušnou porci true crime, říznutou autobiografickým vyprávěním o životě samotného autora. Na rovinu se přiznám, že true crime nevyhledávám, nejsem zrovna fanoušek, ale tohle mi sedlo. Poklidný život na maloměstě v osmdesátých letech nejprve naruší tajemný fantom, který se vloupává ženám do ložnic a tam je ve spánku osahává a poté brutální vrah několika dospívajících dívek. A rozhodně nejde o light úmrtí. Paranoia, různé náznaky, strach, to vše postupně prostupuje celé městečko až do… Řekněme si to na rovinu, tohle jsem Chizmarovi sežral i s navijákem a nebýt doslovu, asi bych věřil, že vše bylo úplně jinak. A to nejen díky autentickému vyprávění, ale i dobové fotografie udělaly své. Za mě tedy docela spokojenost.

álezy zohavených dívčích těl s odříznutým levým uchem, číslice na místě činu i pověry o tajuplném strašákovi. Richard Chizmar, chlap co spolupracoval se Stephenem Kingem, napsal pozoruhodnou knihu na pomezí hororu a thrilleru. Příběh navíc podává stylem typickým pro true crime a do fiktivní zápletky se sériovým vrahem přimíchává momenty z vlastního života. Na papíře možná zní kombinace šíleně, ale v praxi funguje skvěle. Chizmar výborně vystihuje éru roku 1988, dobu kterou sám prožil jako chlap čerstvě po škole hledající sám sebe a snažící se prorazit na literárním poli. Pocity strachu a paranoidní nálady prorůstající městečkem čerpá také z vlastního života. V Edgewoodu sice nikdy neřádil sériový vrah, ale Phantom Fondler, chlap co se vkrádal do ložnic a osahával ve spánku ženy. A právě tahle reálná vzpomínka stále na počátku. Chizmar se však rozhodl, že jeho fiktivní fantom bude vraždit. V duchu true crime knih (zde mi naskakovala podobnost primárně s dílem Zmizím ve tmě), popisuje vlastní pátraní po vrahovi, rekonstruuje časové posloupnosti, výslechy lidí a události otřásající městečkem a nebýt doslovu a obecného povědomí toho, že se jedná o fikci, vše bych mu sežral i s navijákem