Rozhovor s Petrou Dobrovskou o jejím muži a společném podnikání. Část první

Zážitků z budování firmy máme stovky a možná tisíce. Je to nekončící proces, který je krásný, někdy bolavý a vždy velmi náročný. Vydalo by to na desítky dlouhých článků. Já jsem ale poprosila našeho Adama, zda bychom společně nezrealizovali velký rozhovor, který by pokryl témata, která jsem doposud nikde veřejně neprezentovala.

Doufám, že díky tomuto textu trochu lépe poznáte mého manžela Petra, mě, mou rodinu a samozřejmě hlavně příběh naší společnosti.

Adam: Petro, vymysleli jsme si společně článek, který by se vztahoval k padesátým narozeninám Petra Dobrovského. Říkám to správně?

Petra: Ano, je to tak. Narozeniny měl devátého října a oslavil kulaté padesáté narozeniny. Hrozné číslo.

Adam: Mně vlastně připadá, že je to hrozně málo, pouhých padesát. Na to, jak dlouho je v knižním byznysu. Nebo jak to připadá tobě? Když se řekne padesát, připadá ti to hodně, nebo málo?

Petra: Vždycky mi to přišlo dost, ale čtenářům musím doplnit fakt, že mně osobně už je hodně přes padesát. Neřeknu kolik, ale hodně. A protože se vnitřně cítím klidně na pět a třicet let, tak mi přijde padesát jako vysoké číslo. A ani svého manžela nevnímám jako padesátníka. Jsme spokojený mladý pár, ale popravdě hodně unavený pár.

Adam: A ta únava pramení z budováním společného byznysu?

Petra: Ano, určitě. A všechny ty stresy spojené s budováním společného života. Je to pro nás oba s manželem druhé kolo. Do toho děti, aby vše hezky zapadlo do sebe. Abychom fungovali jako rodina i jako firma. Mé děti z prvního manželství můj Petr v podstatě vychovával po zásadní část jejich dospívání a teď u nás oba pracují, z čehož jsem nesmírně šťastná.

Adam: My často říkáme o KNIHY DOBROVSKÝ, že to je rodinná firma. Napadlo by tě před lety nebo obecně někdy v minulosti, že budeš chtít působit a pracovat v rodinné firmě? Nebo sis třeba říkala, že by ti víc vyhovovalo, aby byl od sebe soukromý a byznysový život více oddělený? Protože to je nesmírně náročné, když jde obojí dohromady ruku v ruce, jelikož spolu trávíte téměř každou sekundu dne. Není to dvousečné?

Petra: Tady se musíme vrátit na počátek. Když jsem Petra poznala, byla jsem rozvedená a měla dva syny. Petr měl také ukončený předchozí vztah, byť vztahy u něj byly výrazně komplikovanější. Můj manžel začínal pracovat a podnikat v rodinné firmě, kde následně došlo k rozdělení a Petr se vydal na samostatnou podnikatelskou dráhu. Ale od prvního dne jsem cítila, že je naučen, což mu vštípili rodiče, se všemu věnovat na tisíc procent. Pro něj to nebyl osobní a pracovní život, ale jeden neoddělitelný celek. Cokoliv mělo vzniknout, tak musela být rodinná firma. Jinak by to ani nemohlo fungovat.

Adam: A to mě zajímá. Vtahoval tě Petr do byznysu své firmy od prvopočátku, že bys měla pocit, že chce, abys byla součástí, nebo to bylo jinak? Musela jsi o to bojovat?

Petra: Byla tam dlouhá fáze omrkávání. Cítila jsem, že hodnotí a přemýšlí, zda jsem správná adeptka. Když zjistil, že bych mohla projít, a nebylo to po krátké době, tak mě pak chtěl zapojit vlastně ihned.

Adam: Takže se vlastně okamžitě spojil ten soukromý i byznysový život v jedno. Jak jsi to cítila? Jako něco přirozeného?

Petra: Já jsem byla opravdu ráda. Hodně jsem si to přála.

Adam: Byl tam tedy primárně pocit radosti, že můžete trávit veškerý čas společně?

Petra: Je to tak. Udělali jsme si kancelář na Arkádách v prodejně. Původně tam byla kuchyňka kavárny, takže všude byly dlaždičky a vypadalo to spíš jako koupelna. Když přišel kdokoliv na schůzku, dělal si často dělal legraci, jestli tam někdy přibude i vana.

Ať si to můžete představit, nebylo tam ani okno, ale díky tomu, že jsem byla přímo na prodejně a měla tam i schůzky, to bylo ideální. Dostala jsem tak největší a nejlepší nalejvárnu byznysu, kterou jsem si mohla přát. Až zhruba po roce a půl jsem šla na centrálu. Takže ze začátku jsme fungovali s Petrem vlastně trochu odděleně.

Adam: Když o tom takhle mluvíš, připadá ti to jako něco, co je časově hrozně vzdálený, nebo jako kdyby se to odehrálo před chvilkou?

Petra: Jako kdyby to bylo před chvilkou. Hrozně to uteklo.

Adam: A vzpomínáš si na nějaké momenty, když to vše pro tebe bylo úplně nové, po kterých si posteskneš? Nebo ti připadá lepší současnost, kdy byznys znáš a máš do něj vhled a přehled? Neztratilo to kouzlo kanceláře bez oken?

Petra: Mělo to neskutečné kouzlo. Já jsem moc neseděla v kanceláři. Byla jsem často přímo na prodejně. Chodila jsem i do skladu, přijímala zboží, takže jsem se naučila vlastně úplně všechno. A vzpomínám, že nejšťastnější jsem byla právě ve skladu. Když přišlo zboží, sama jsem si ho rozbalila, pak jsme ho se skladníkem Alešem, který měl na starosti neknižní sortiment, společně vybalovali. Objednávala jsem i takové více „holčičí” produkty, takže jsem ve skladu s knihami udělala postupně trochu rozruch.

Adam: To byly asi momenty, kdy jsi opravdu objednávala zboží, na které vůbec nebyli zvyklí. Přeci jen to bylo knihkupectví.

Petra: Arkády byla první velká prodejna, kde jsme začali prodávat neknižní sortiment. Pár dodavatelů už jsme měli nasmlouvaných, takže jsem to měla o něco jednodušší. Pak mi jen stačilo dávat si s nimi schůzky, a tím jsem se také něco dalšího naučila. Ale tohle byly ještě doby katalogu. Žádný internet, ale hezky vybírat z papíru.

Adam: Takže jsi vše vybírala z katalogu?

Petra: Ano. Přijel například z jedné hračkářské firmy manažer, přivezl dva katalogy s obrázky a společně jsme několik hodin seděli a vybírali, co objednáme. Ježiš, teď si připadám strašně stará.

Adam: A nechybí ti to, když je teď všechno on-line? Ta osobní diskuze nad věcmi?

Petra: Bylo to moc hezký, ale hlavně na to bylo i víc času. Teď už by na to čas nebyl. Spousta dodavatelů by byla ráda, kdyby mohla přijet a vše si společně prohlížet. Přivezli by vzorky i katalogy, ale dneska na to prostě není čas, doba se nesmírně zrychlila. Nejde to hlavně kvůli tomu, že máme tolik prodejen, e-shop a ještě nakladatelství.

Adam: Krásně se nám daří otevírat témata právě spojená s vaší rodinou a společným podnikáním. Je vidět, jak extrémně úzce propletené to je a vlastně zcela neoddělitelné.

Petra: Toho využiji a ještě se vrátím k začátcím, když jsem se s Petrem seznámila. Štěpánovi, staršímu synovi, bylo třeba čtrnáct, což je pro kluka hodně složitý věk. Měla jsem hrozný strach, že si nikdy nebudou rozumět. Do toho jsem ještě začala pracovat, protože do té doby jsem byla s dětmi doma, takže to byla další obrovská velká změna.

Adam: Když udělám rychlý výpočet pro čtenáře, tak je to téměř dvacet let.

Petra: Je to tak. A je pravda, že ty vztahy bylo nutné budovat postupně a po krůčkách. Můj manžel Petr a syn Štěpán k sobě hledali cestu a teď jsou vlastně v podstatě nerozluční - doma i v práci. Dobře to dopadlo. Jsem moc ráda, že jsme všichni hodně blízko sebe. Mám na svých dospělých dětech trochu závislost, jsem hodně rodinný typ. Přiznám se, že mám závislost i na svém manželovi.

Adam: Velká změna je naprosto fascinující - najednou vstoupit rovnýma nohama do byznysového světa, a to rovnou od dětí. Měl jsem z tebe vždycky pocit, že ti to přišlo úplně přirozené. Nikdy jsi neřekla, jak to bylo těžké, nikdy sis nestěžovala a brala to, jak to je. Byly i momenty, kdy sis říkala „mám já tohle zapotřebí”?

Petra: To ne, to jsem si neřekla nikdy. Strašně mě to bavilo, a tím, že jsme si s Petrem opravdu rozuměli a byla jsem do něj hluboce zamilovaná a chtěla jsem s ním být pořád, jsem to vše chtěla. Ale když o tom přemýšlím, tak se asi projevilo něco, co ve mně bylo skryto – nějaké vlohy či dispozice, které to probudilo. Takže jsem s tím vším vlastně spokojená. Byť je pravda, že naše představy v počátcích nebyly vždy sjednocené a logicky to dřelo a skřípalo.

Adam: Představy o čem? O vedení byznysu a jeho směřování?

Petra: Můj manžel je vizionář a já mám ráda brambory v řádku. K řešení svých věcí a oblastí jsem ho ovšem potřebovala. Produkty byly v jedné prodejně, kupoval je jeden zákazník. Museli jsme se domluvit a najít společnou cestu. To jsme třeba měli jednoho Adama a tahali se o něj. A manžel mi ho nechtěl půjčovat. Vždycky, když jsem za Adamem přišla, za ním šel pak manžel a řekl mu: „Ne, ne, Adame, na to dneska nemáme čas. Takže vysvětli mojí manželce, že to, co po tobě teď chce, je vlastně úplná blbost a teď to dělat nebudeme.”

Adam: Adam do záznamu říká, že si to nepamatuje (smích).

Petra: No a Adam mi to nechtěl říct, protože asi nevěděl jak. A mně to manžel přiznal až o mnoho let později.

Adam: Uznávám, že je zčásti pravda, protože člověk nechce být mezi mlýnskými kameny a to je vždycky těžké. A je to asi častější v rodinných firmách, kde jsou si lidi zkrátka blíž, my jsme tu v KNIHY DOBROVSKÝ všichni obecně dlouho, známe se strašně let.

Petra: Náš rodinný terapeut mi říká, že to všechny rodinné firmy mají podobně. Je to na toleranci náročné prostředí. Každý má svou vizi, do toho se ještě míchají různé generace. Vlastně to je důvod, proč se můj manžel osamostatnil od tatínka a od sestry, protože se nedokázali dohodnout na té vizi. Ale my se nechceme nijak rozdělovat, snažíme se našim synům nějak přizpůsobit a podporovat jejich názory.

Adam: Je to zkrátka přirozený vývoj.

Petra: Někdy to prostě nejde jinak vyřešit a to neznamená, že to je špatně.

Adam: Dokázala by sis představit Petra v nějakém jiném oboru než jsou knihy? On už je s nimi tak strašně sžitý, že by mě zajímalo, jak to vnímáš. Jestli ho vidíš spíš jako byznysmena, takže kdyby na začátku neměl kolem sebe knihy, ale já nevím… třeba cihly, jestli by se jeho cesta ubírala jinam.

Petra: Adame, cihly jsi řekl úplně správně. Můj manžel je neposeda, který nevydrží chvíli sedět. Není to kancelářský typ, je to vizionář a pracovitý byznysmen, kterého práce baví a naopak ho nebaví porady a vysedávání někde za stolem. Určitě by měl rád stavební firmu. Tahle jeho touha se tedy naplňuje tím, že si buduje sklad, prodejny a má další projekty.

Adam: Takže má Petr rád, když vidí, jak se věci posouvají dopředu, že vidí ten okamžitý výsledek než nějakou tabulku, která je jen nějakým online výstupem?

Petra: Ano, možná by byl raději kdyby se narodil do rodiny majitele stavební firmy. Byť i tam je tabulek a dokumentů víc než hodně. Vše je ale takový balíček v každém oboru. Bez tabulek to nejde.

Adam: Myslím si, že knihy jsou pro něj něco, co má geneticky dané. Vždy jsem to tak vnímal.

Petra: Asi máš pravdu. Jeho tatínek pracoval s knihami ještě před revolucí, takže už jako dítě vyrůstal obklopen vůní knih. V panelákovém bytě měli knihy úplně všude. Buď vyrosteš s knihou, nebo ne. To lidi formuje na celý život. Vždy mě zarazí, když přijdu k někomu na návštěvu, kde nemají žádnou knihovnu.

Adam: Je to tak. Pro nás je to úplně normální věc. Ale často se stává, že zákazníci řeknou, že nemají doma či mezi přáteli jediného člověka, který by četl.

Adam: Lidé si často představují vrcholové manažery jako hodně extrovertní osoby. Mně Petr vždycky připadal jako velmi introvertní typ. Jak to vnímáš ty? Přijde mi, že je to u něj taková kombinace. Má rád svůj okruh lidí, se kterými je dlouhou dobu a zná je, třeba i na prodejnách, ale velké akce, Světem knihy počínaje, pro něj nejsou moc komfortní, že by byl raději v prostředí své firmy.

Petra: Odhadl jsi ho a popsal dobře, protože opravdu nemá rád změny. Poštěstilo se mu, že svou pílí dokázal rozvinout a pokračovat v tom, na co byl zvyklý odmalička. Celá jeho rodina se točila kolem knih, takže to pro něj bylo určitě štěstí, že v tom mohl pokračovat a nemusel měnit obor. Neřekla bych ale, že je opravdový introvert. Není tak společenský jako já, ale s blízkými lidmi se setkáváme a povídáme si společně, to máme oba moc rádi. Chodíme do divadel, prostě za kulturou, jezdíme s přáteli na výlety. Je tedy trochu introvert a také je někdy vzteklý a podrážděný.

Adam: U introvertů je to docela časté nebo to tak vnímám.

Petra: Ano. A když není po jeho, odnese to pak okolí… Nemá čas se věnovat nějakému sportu, to je jasné. Nejradši by ani nejel na dovolenou a stále by seděl v kanceláři nebo byl ve svém skladu. To ho baví, to je jeho život. Padesátka je takový zlom, takže i můj manžel trochu bilancuje a snaží se více věnovat sobě, rodině, mít více volného času na procházky nebo sport.

Adam: Když jste to spolu byznysově vydrželi takovou dobu, připadá ti důležitější, že jsou vaše povahy kompatibilní, nebo že jeden z vás v určitý moment mávne rukou a vlastně to akceptuje?

Petra: Naše povahy kompatibilní jsou. Snad to čtenáři pochopí, ale jsme s manželem nesmírně rozdílní a přece tak stejní. Přesně tak, abychom se mohli milovat. Já jsem divoká, on je klidnější. Já jsem zbrklá, on není. On vidí data v tabulkách, já v nich číst neumím. Takže se vlastně skvěle doplňujeme. Vzájemně si předáváme to, co ten druhý dostal do vínku méně, ale samozřejmě to nejde vždy po dobrém. I u nás se někdy křičí.

Adam: Zapadá to do sebe.

Petra: V podstatě mezi sebou nemáme ani žádné osobní propasti. Kdybychom neměli hádky a spory kvůli firmě, tak bychom měli vlastně klidný vztah.

Adam: To si dovedu představit. Ty styčné body byznysu se objevují každý den a samozřejmě přicházejí i s turbulentní sezónou.

Petra: Petr celkově nemá rád změny, což je zásadní, proto vím, že mě nevymění (smích).

Adam: To jsem si už před mnoha lety všiml, že je Petr v mnoha věcech konzervativní a má rád to, co je ověřené a pro něj důležité. Ke změně se propracuje velmi postupnými kroky.

Petra: Ano, ale když jeho samotného napadne nějaká myšlenka, tak v podstatě odhodí všechno stranou a jde si za tím. Takže když už se rozhodne, jde to rychle, ale kdyby mu někdo jiný navrhoval nějakou změnu, tak se nad tím musí dlouze zamyslet.

Adam: Takže když jsi měla tendenci ho k něčemu přesvědčit i byznysově, protože sis myslela, že je to dobrý nápad, tak sis řekla, že je lepší počkat a on pak v určitý moment přišel s tím, že si to rozmyslel a souhlasí?

Petra: V ideálním světě by to tak bylo, ale v mnoha případech mě vůbec neposlouchal. Prostě ho to nezajímalo. Měl nějakou svoji vizi, za kterou si šel. Neříkám, že často neměl pravdu, ale tím nám vznikaly zbytečné třecí plochy.

Adam: Máš pocit, když jsme začali tím, že Petr oslavil padesátiny, že se to s věkem změnilo?

Petra: Určitě. Všichni dozráváme a zklidňujeme se. Víc přemýšlíme o životě a víc si vážíme vztahů, lidí i věcí. Takhle to má i můj manžel. Padesát let to je prostě zlom, ať chceme, nebo ne. Před lety jsme se oba cítili mladí a plní sil. Klidně si odešel do práce, když já ležela v horečkách. Nebyl necitlivý, ale věřil, že si to nějak vyřeším a samozřejmě splňoval definici workoholika.

Právě jste dočetli první polovinu rozhovoru s Petrou Dobrovskou, kde si povídáme o historii společnosti KNIHY DOBROVSKÝ, manželovi Petrovi Dobrovském a jejich společné životní i podnikatelské cestě. Druhá část rozhovoru bude opět publikována na našem blogu, a to již velmi brzy.