Král Šumavy

Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou („kultem“) titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ (Erinnerungsfilm). Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala.Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským „táním“ a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu (v únoru 1959) začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp „ideálního filmu“ v éře „dovršení kulturní revoluce“, jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní.Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami – kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se – vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů – dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů „nové filmové historie“; je aplikací „bordwellovské“ poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí (disonance) mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí (naopak) „reverzní“ přístup. Vychází z myticko-rituální (liminární) podstaty komunismu i jeho „nejdůležitějšího umění“. Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na (re)verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“, mýtu o „návratu krále“, jinak též jako na průběh (přechodového, iniciačního) rituálu – s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší některé (zvláště historické) kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. „hraničářské filmy“, přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, „Králů Šumavy“, jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948–1950.

Sdílet