Ledové peklo

Zima udeřila v plné síle, a tak je zapotřebí se i náležitě literárně naladit. Po knize Na vrchol od Nicholase Binga jsem sáhl po dalším mrazivém dílku, tentokrát po naprosté klasice žánru. Než v roce 1938 novela Ledové peklo poprvé vyšla, prodělala nespočet úprav. Ještě před tím, než ji přinesl FOBOS v plné palbě, mohl se s ní český čtenář setkat ve formě povídky hned ve třech antologiích pod různými názvy – Kdo je tam?, Věc a Obluda z vesmíru (Who Goes There?). Ledové peklo (Frozen Hell) je tedy totožné dílo, avšak v úplné, nezkrácené verzi, včetně kapitol, které autor pro větší svižnost z děje později vyjmul. Knihu navíc obohacují dvě předmluvy od Aleca Nevala-Leea a Roberta Silverberga, kteří rozebírají jak autorův profesní život, tak i jeho práce. Dozvíte se například, že inspirací k napsání příběhu o stvůře z vesmíru, která dokáže dokonale imitovat ostatní organismy, byla autorova přísná teta, dvojče jeho matky. Dnes se to může zdát jako docela zábavná historka, ale malý John měl ze své příbuzné očividně trauma. Jelikož předmluvy vyzrazují většinu děje, doporučuji si je nechat na úplný závěr. Text je doprovázen šesti ilustracemi Boba Eggletona, což je věc, která potěší v jakékoliv knize a je příjemným bonusem. Co se týče samotného příběhu, asi netřeba ho představovat. Vědci z antarktického výzkumné stanice objeví pod nedotčeným ledovým příkrovem obludnou mimozemskou bytost. Na svou dobu jistě znepokojivé téma a už jen z toho, že by se na naší planetě mohlo něco podobného vyskytovat, může přeběhnout mráz po zádech i dnešnímu otrlému čtenáři. A co teprve když je Pandořina skříňka otevřena? O bytosti se v novele mluví jako o „Věci“. Jak jistě všichni víte, novela posloužila jako předloha k několika filmovým zpracováním, z nichž je samozřejmě to nejúspěšnější z roku 1982 pod režijní taktovkou Johna Carpentera s výborným hudebním doprovodem Ennia Morriconeho. Pokud jste již v minulosti četli povídku Who Goes There?, sami uznáte, že zeštíhlení o více než polovinu příběhu opravdu prospělo. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o jedno z nejzásadnějších děl vědecko-fantastického žánru, vydání v této nezkrácené podobě si vaši pozornost určitě také zaslouží.

Bare, jestli to, cos viděl, mělo modré vlasy připomínající žížaly a tři červené oči, pak jsme to našli." Kniha Ledové peklo je rozšířenou verzí povídky ,,Kdo je tam?". Jedná se vlastně o původní příběh, který autor sepsal. Díky kritice ho ale následně upravil, a to právě do zmíněné povídky. Dílo J.W. Campbella patří do zlatého věku science fiction literatury a je známo především díky filmovému zpracování, s názvem Věc. Na začátek musím říct, že jsem před Ledovým peklem film neviděla, ani jsem nečetla zmíněnou povídku. Příběh vypráví o skupině vědců, kteří díky magnetické anomálii v oblasti jižního pólu narazí na kosmickou loď a jejího pilota. Věc , jak mimozemskému živočichovi začnou říkat, je uvězněna v ledu a naši hrdinové se domnívají, že již nežije. Jaké je ale jejich překvapení, když po rozmrazení Věc uteče. A co hůř, začne napadat členy výpravy. Kde je? Je nebezpečná? A můžou být polárníci sami před sebou v bezpečí? První co mne zklamalo byla předmluva. Neříkám, že nebylo zajímavé číst, jak se vlastně příběh našel, ale na začátek, bych to nedávala. Nejen, že obsahuje spoustu spoilerů. Ale upřímně, jako čtenář chci otevřít knihu a číst příběh nikoli 37 stran předmluvy. Děj má za mne ledovou až mrazivou atmosféru. Miluji prostředí jižního pólu. A tady je vážně barvitě popsáno. Takže na mne ta atmosféra krásné dolehla. Nevadilo mně ani hodně technického popisu. Což k sci-fi patří. Co mi ale už vadilo, byla absence hlavního hrdiny a velké množství jmen. Po prvním útoku Věci a následné panice v táboře, jsem se ztrácela a mnohdy nevěděla, kdo je kdo. Ani příběh nešel nikterak do hloubky. Některé věci se vysvětlily úplnou náhodou (např. snem). Což si myslím, že by v sci-fi být moc nemělo. Přece jen by se autor mohl snažit vše vysvětlit vědecky. Kniha mne ale i tak navnadila ke shlédnutí filmu. Co ještě musím vyzdvihnout, jsou krásné ilustrace. Moc děkuji nakladatelství Fobos, kde jsem knihu vyhrála v soutěži. Hodnocení : 3,5⭐/5

Horší bylo začtení do knihy, ale pak se to rozjelo, četlo se to samo. Film jsem neviděla, takže můžu hodnotit opravdu jen knihu a té jsem dala tři hvězdy.

Jde o stostránkovou povídku, kterou ani nestojí za to číst po přečtení třicetistránkové předmluvy, která přesně popisuje motiv a děj povídky, se všemi verzemi, vypsanými pasážemi a citacemi, které byly vyškrtnuty, jindy přepracovány včetně letopočtu, kdy a které časopisy odmítly povídku vydat... Vlastní povídka užívá místy květnatý jazyk, ubírací ději dynamičnost či napětí. Střídavě jazyk určeným vědeckým pracovníkům. Nelíbila se mi.

Výborný klasický příběh.