Hon na Bubáka je fascinující spojení detektivky, hororu, true crime a autofikce, kde chytání bubáka nemusí nutně hrát prim. Richard Chizmar vytvořil knihu s působivým a skutečně originálním propojením žánrů, která si krutě zahrává s myšlenkami, představami a především emocemi čtenáře.
V létě roku 1988 se v mírumilovném a poklidném městečku ve státě Maryland začnou ztrácet mladé a atraktivní dívky, jejichž zohavená těla se pak objevují na nečekaných místech. Vše ukazuje na to, že v kdysi klidném a vlídném...
Richard Chizmar je jedním z těch multitalentovaných lidí, kteří zvládají excelovat hned v několika oborech. Nejen, že je spisovatelem, Chizmar je také nakladatelem, vydavatelem a editorem vlastního časopisu Cemetery Dance specializujícího se na horory. Kromě toho také produkuje filmy, píše scénáře a vyučuje psaní. Mezi lety 1991–2004 vyhrál 5 literárních ocenění a na další 4 byl nominován. Nesmím také zapomenout zmínit, že velkým Chizmarovým přítelem je král hororového žánru, Stephen King, s nímž se autorsky podílel na několika knihách.
S takto působivým životopisem je téměř nemožné napsat špatnou knihu. Autor ale Hon na bubáka pojal hodně originálně a začal tím, že zpracovává své vlastní vzpomínky na město, kde vyrůstal, a na dobu kolem roku 1988, kdy se začínají ztrácet první Bubákovy oběti. Hlavní postavou je autorovo mladší knižní já, které ještě žije u rodičů a tak nějak píše a hledá své místo ve světě. Potud je kniha hodně, hodně „autobiografická“. Když se ale začnou ztrácet mladé dívky a posléze nalézat jejich zohavená mrtvá těla, mění se žánr knihy tak trochu v hororový kvůli všudypřítomnému strachu z neznámého a především z nepolapitelného sériového vraha, který si vyslouží přezdívku bubák.
Hon na Bubáka
Protože je hlavní postava, mladý Richard Chizmar, fascinovaný horory a dokonce je sám píše, jsou tyto události ideální příležitostí k nasbírání dalšího materiálu. Proto se spojí s místní redaktorkou a společně se pídí po zákulisních informacích od tápající policie. Tady se příběh mění v jakýsi detektivní příběh s prvky oblíbeného true crime žánru.
Naprosto geniální mi přijde fakt, že „hon na bubáka“ je skoro vlastně až vedlejší příběh odehrávající se na pozadí Richardova příběhu. Hlavní postava popisuje nejen prostředí města, ale i náladu a místní zvyky, stejně jako jeho vlastní prožívání věcí, které se v jeho domovině odehrávají.
Tato část Honu na Bubáka vychází z tvrdých fakt. Stejně tak i spousta barvitých příhod z mého dětství, laskavé vyprávění o mé matce a otci i řada dalších vzpomínek z doby, kdy jsem žil na Hanson Road a než jsem se ženil se svou láskou ze střední školy. Město Edgewood, jeho obchody a čerpací stanice, školy a parky, okolí a silnice, to vše je skutečné. Přinejmenším tedy bylo v roce 1988, kdy se většina tohoto příběhu odehrává.
Knihu doplňují dobové černobílé fotografie dívek, které se ztratily, míst, kde se ztratily i míst kde byly poté nalezeny. Když jsem narazila na první fotografii mladé usměvavé asi patnáctileté dívenky, o to víc jsem příběh prožívala a představovala si tu hrůzu, kterou musejí prožívat její rodiče, kteří byli na fotografii na následující stránce. V knize jsou i fotky pátracích skupin místních obyvatel, policistů i hlavního detektiva, tudíž má čtenář pocit, že čte skutečnou kroniku města. To vše podporuje hororovou a true crime atmosféru tohoto románu.
Nechci se dopouštět spoilerů, a proto bych vám ráda doporučila, abyste si o knize nic moc nezjišťovali, nelistovali v ní dopředu a po hlavě se pustili do čtení. O to silnější zážitek vás během čtení i po něm čeká, a věřte, že ani jako čtenáři detektivek, ani jako čtenáři true crime příběhů nebudete zklamaní.
Jaký je Štěpán Kozub bez kostýmů a scénářů? Nový knižní rozhovor s ním nabízí víc než jen zajímavosti z jeho života, poodkrývá nám jeho duši, zkušenosti, to, jaký je sám mimo kamery.
Hon na Bubáka
