Recenze na knihu
Hvězdopravec Martin Bečan

Zorka, Hubík, Radan, Janek, Léto... to je jeden svět, ten reálný. (Léta může znát ten z vás, kdo četl autorovu první knihu: Kaziměsti, na kterou jsem dávala recenzi nedávno. Letmé propojení obou knih je ještě ve zmínce o "Cikánce", ale jinak nebojte, příběhy na sebe nenavazují, jsou samostatné.) Stolová hora, Ptolemaios, Vlasy Bereniky, Cizinec, Severní koruna... to je druhý svět, ten snový. A v obou těchto světech se snaží Mikuláš žít tak, jak si myslí, že je správně. Jenže... V obou těch světech se mu na paty lepí problémy, ono totiž v jednom se mu špatně žije proto, že v tom druhém něco ztratil, zapomněl... Najde to? A najde sám sebe? Toto je opravdu velmi (ale velmi) strohé shrnutí, ono totiž každé další slovo navíc už zavání spoilerem, ze stejného důvodu raději ani nezmíním hlavní myšlenku knihy - to by vám došlo vše zbytečně předem a závěr knihy už by pak neměl ten správný "úder"... Oproti knize Kaziměsti zde je o dost více akčních (až chvílemi drsných) scén, ale opět sedí to, že ten fantasy svět za hranicí toho reálného je i tady velmi pěkně a zajímavě vymyšlen a propracován. Obálka je ve stejném stylu jako u knihy první, během čtení vás dojde, kdo z příběhu si vysloužil čest být na ní zvěčněn, prozradím s klidným svědomím, že "Hvězdopravec" to není Ale to vyobrazení je doslova perfektní - oceníte to hned, jak zjistíte, "kdo" to je! Za mne plný počet hvězdiček - četlo se příjemně, fantazie si přišla na své a já doufám, žen autor časem přidá nějaký další příběh.

Tak jo kde začít... jak popsat moje pocity z téhle knížky? Tohle bude oříšek a nevím jestli bude můj text vůbec dávat smysl, ale jdeme na to. Než začnu mluvit o téhle knize asi bych měl říct jaký vtah jsem měl s předchozí autorovou knihou Kaziměsti a s jakými pocity jsem šel do téhle. V Kaziměstech mi vadila strašná jména, zmatenost myšlenek a přehršel nápadů, které nebyly dotažené do konce. S podobnými obavami jsem se pouštěl i do tohoto příběhu a začátek mě v nich jenom utvrdil. Omlouvám se ale.. STRAŠNÁ jména, prapodivný úvod a zmatenost vyprávění z pohledu hlavní postavy, která ale jakoby občas přecházela ve vševědoucího vypravěče mě neskutečně rozčilovali. A to až natolik, že už jsem nechtěl číst dál. To se do značné míry změnilo ve chvíli kdy jsem se ocitl ve snovém světě, který zdánlivě nedává smysl, ale pod každým jeho aspektem je cítit nějaká symbolika. Tady mi nevadila zvláštní jména, ani přecházení mezi vyprávěním. To, že věci byly zvláštní a nesmyslné se mi neskutečně líbilo. Jak se více proplétal snový svět s tím skutečným, začal mě zajímat i ten. V poslední části příběhu se začala vyplňovat moje tušení, hltal jsem každou stránku a popravdě si snový svět a jeho myšlenku zamiloval. To co se mi u autora nelíbí při popisování skutečného světa a skutečných postav, je to stejné co jsem při popisu zvláštního vnitřního vymyšleného světa a jeho postav miloval. A to co se mi v Kaziměstech nelíbilo nejvíc, tedy konec, mě v Hvězdopravci dostalo. Autorovi se tady povedlo zaměřit se na méně myšlenek a dotáhnout je do konce. A zakončení příběhu mě opravdu dostalo, né že by bylo úplně nečekané, ale bylo skvěle zvládnuté a plné emocí. A ač to na začátku vypadalo, že to opět nebude nic pro mě, na konci jsem rozhodnutý, že k příběhu se zase někdy vrátím.