Recenze na knihu
Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí Danka Štoflová

Autorka v knize líčí svůj život mezi indiány v Severní Karolíně na úpatí Velkých kouřových hor. Líčí nám její život zpočátku tak vtipně, že jsem nemohla brát knihu do MHD, protože jsem se musela u čtení nahlas smát. Příručka patnácti pravidel šťastné indiánské ženy mě neskutečně pobavila a smála jsem se až mi tekly slzy. Říkala jsem si, že celá kniha bude jeden velký vtip. Ale to jsem se spletla. Od smíchu, přes vážnou tvář, obdiv až k slzám v očích. Tak silná kniha, respektive příběh v ní, je. Danka popisuje život se svým indiánským manželem Tammym. Indiáni mají naprosto jinou mentalitu a jsou více vnímaví, než my, Evropané. Líčení soužití s přírodou, zvířaty a komunikace s nimi se mi v knize moc líbila. Popisy stromů a jejich léčivé síly a duchů v nich bylo chvílemi až podivně děsivé. Indiáni jsou na sebe zvláštně napojeni. Dokážou společně beze slov komunikovat a vcítit se do sebe. Jsou zvyklí si pomáhat až do poslední vteřiny života.  Danka poznala jinou kulturu, jiný svět a napsala pro nás čtenáře velice poutavý příběh, který byste si měli přečíst. Zajímalo by mě, jestli vše, co jsem si přečetla, je pravda pravdoucí, nebo byly některé pasáže přikreslené. Každopádně ve vás příběh zanechá hluboké pocity a potřebu zapřemýšlet o životě.

Nejdřív jsem myslel, že manželce hráblo, jak se u knížky smála. A nechtěla mi ji půjčit, prý jsem v pořadníku. Naštěstí si ji nevzala do vany a já s ní utekl ven do altánu. Četl jsem a četl jsem, a přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Knížku nedáte z ruky, to vám garantuju. Chechtal jsem se jako cvok a za chvíli jsem se pečlivě rozhlížel, jestli někdo nevidí, že jsem se málem rozbrečel. Předpokládám, že mi ji už žena nepůjčí, takže si s radostí koupím svojí. A ještě k tomu rád.

Kniha se mi velmi líbila, bylo v ní spoustu pasáží, ve kterých opravdu pobavila, příběh je psaný hezky, autorka rozhodně umí. Příběhy mi vždy nepasují chronologicky za sebou, což je škoda. Nákupu nelituji. Je v ní spousta myšlenek, s kterými souzním. Na druhou stranu jsem očekávala, že je to příběh skutečně ze života a již brzy poté, co jsem knihu začala číst, jsem došla ke zjištění, že jsou příběhy napsány tak, aby byly čtivé a pro mě byly některé části nereálné a mám raději příběhy reálné. I přesto si ráda knihu přečtu za nějaký čas znovu.