Petra Dvořáková: „Máme málo času, ale o to větší odpovědnost neseme jako rodiče za to, jak s ním naložíme“

Kdybyste měla Petru Dvořákovou popsat jednou větou, jaká by to byla?

Spokojený člověk, který je vděčný za svůj život a život svých milovaných.

Čtenáři se shodují, že spolu s dalšími autory, kteří vydávají svá díla pod nakladatelstvím Host, patříte na samotný vrchol současné české literatury. Zároveň jste často v kontaktu s fanoušky, pořádáte besedy, investujete čas do projektů nadace Haima. Není to někdy přílišný nátlak vyhovět tomu, co se od vás očekává, nebo tuto svou životní roli berete jako poslání?

Víte, psát knihy mě baví, baví mě setkávat se s lidmi, mluvit s nimi, poznávat je. Ale současně mám ještě kus svého života mimo tu roli spisovatelky a ten je přece jen ještě důležitější. Takže ani nepodléhám nějakému vnějšímu nátlaku na očekávání, ani to neberu jako svou hlavní životní roli. Hledám prostě nějaký zlatý střed. Jsem přirozeně dost akční člověk, tak to možná vypadá, že žiju v obrovském nasazení, ale svou míru si hlídám. A ta práce pro Haimu? Spisovatel přece má mít nějakou společenskou odpovědnost. Nestačí si fotit selfíčka na sociální sítě a chlubit se svými úspěchy. V Haimě pomáháme dětem, které se léčí z onkologického onemocnění a vrací se zpět do běžného života. Nedávno se Haima propojila s českými florbalisty a rozjeli jsme celorepublikovou kampaň Tenhle zápas se neprohrává. Díky tomu se začíná do společnosti dostávat povědomí o tom, že většina těchto malých pacientů se uzdraví, což se obecně moc neví.Třeba právě v těchto situacích jsem za svou veřejnou roli vděčná.

Vystudovala jste střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na Masarykově univerzitě. Jak se stalo, že jste se odklonila ke spisovatelské tvorbě?

On mě k tomu život tak nějak došoupal sám. V roce 2003 jsem musela opustit z rodinných důvodů profesi zdravotní sestry a tenkrát jsem začala psát sama pro sebe. Když jsem pak poslala ukázku své práce do jednoho ze společenských časopisů, tam mě objevil Martin Stöhr z vydavatelství Host a oslovil mě, jestli bych nechtěla text vydat knižně. Takže do toho spisovatelského světa jsem padla tak nějak mimoděk a už v něm zůstala. Nikdy jsem ale nezanevřela ani na svou původní profesi. Občas u nás ve Znojmě chodím k praktickému lékaři na záskok za sestřičku a strašně si tu práci užívám. A vždycky si dělám legraci, že jako jediná ambulance v ČR nabízíme spisovatelské odběry krve.

Vaše nejnovější kniha Vrány zasáhla již mnoho čtenářů. Otevírá poměrně náročné téma o vztazích v rodině, myšlení dětí i dospívajících a nepochopení ze strany dospělých, které může mít až fatální následky. Jak jste se k takovému tématu dostala?

V určitý moment jsem si na různých spisovatelských besedách s dětmi uvědomila, že je nutné myslet na věci, které na první pohled nevidíme. Třeba když koukáte na zprávy – vidíte případy příšerného týrání dětí, kdy je rodiče nechávají trpět hlady, pálí je cigaretou a podobně. Tam je to naprosto jasné. Bije to do očí, není žádná pochybnost. Ale co když máte před sebou rodinu, kde jsou děti čisté, ve škole bezproblémové, doma uklizeno, rodiče inteligentní lidi, kteří chodí na třídní schůzky? Máte vůbec šanci vidět, co se za touhle spořádaností skrývá? A je vůbec pomoci takovým dětem? Občas jsem se právě na besedách setkala s tím, že se nějaké dítě svěřilo s opravdu velkým, ale pečlivě skrytým problémem. A přišlo mi alarmující, jak snadno to rouška spořádanosti přemaskuje.

Při čtení životního příběhu dvanáctileté Báry je čtenáři často úzko a nutí ho přemýšlet nad tím, kdy byl svědkem podobných nepochopení nebo jestli dokonce on sám zažil v mladším věku podobnou situaci, kdy ho odmítal chápat svět dospělých. Podobné scénáře se pravděpodobně dějí v mnoha rodinách. Jak jste se během psaní s emocemi vypořádávala vy? Muselo to být náročné…

To máte velkou pravdu. Proto taky Vrány vznikaly velmi pomalu a dlouho, tuším víc jak dva roky. Vždycky jsem napsala stránku a musela jsem si dát týden oddech. Nejtrýznivější bylo, že jsem od začátku chtěla Báře pomoct, chtěla jsem pro ni najít východisko. A s postupujícím psaním jsem viděla, že to jde hůř a hůř. Nakonec jsem pro ni řešení našla, i když jiné, než jsem si na začátku představovala.

Jak vypadá váš tvůrčí proces? Máte stanovenou dobu pro psaní „od–do“?

Já jsem obecně disciplinovaný člověk, to asi v sobě mám z té profese zdravotní sestry, kde to bez přísné disciplíny nejde. Takže mám i v psaní řád, dávám si nějaké minimum, které chci denně napsat, ale na druhou stranu – psát nejde „na sílu.“ To raději rozpracovaný rukopis odložím na měsíce i roky k ledu.

Vrány se na první pohled jeví jako četba pro mladší čtenáře. Nicméně po dočtení celého příběhu je jasné, že by si tuto knihu měli přečíst zejména dospělí a především rodiče, či budoucí rodiče. Pro jaký typ čtenáře je kniha podle vás?

Vrány jsou jednoznačně pro dospělé. Samozřejmě asi nejvíc osloví rodiče, ale i prarodiče, učitele, lidi pracující s dětmi. Současně myslím, že jsou třeba i teenageři, kteří něco podobného zažili či zažívají a ti pak po knize sáhnou. A snad alespoň trochu díky tomu zažijí, že v problému nejsou sami. Rozhodně to ale není knížka pro děti.

Kniha byla čtenáři velice dobře přijata. Setkala jste se však už i s negativními reakcemi?

Setkala, samozřejmě, tak jako se autor setká u každé své knihy. Ale s Vránami je to přece jen jiné. Ty negativní reakce ani tak nehodnotí knihu, jako spíš velmi silně reagují na postavy v knize. Setkala jsem se například s reakcí ženy, která by toho „spratka Báru rychle srovnala“. Autoři takových komentářů si neuvědomují, že vypovídají především o sobě samých. A pak zažívám pohrdavé či nenávistné komentáře některých mužů přímo na mě – skoro se bojím, že jim Vrány šláply na kuří oko.

Jsou vaše děti také čtenáři vašich knížek?

Když píšu knížku, tak syny nebetyčně obtěžuju tím, že jim pořád něco z toho čtu a chci slyšet jejich názor. Když knížka vyjde, obvykle už ji nečtou a odbudou mě tím, že už jsem jim to stokrát četla v rukopise.

Vaši synové jsou přímí svědci úspěchu, kterého jste dosáhla, i tvůrčího procesu psaní knihy. Projevují také spisovatelské ambice?

Vůbec ne – ten starší studuje stavební fakultu na VUT a mladší se věnuje programování. I když je pravda, že programování je vlastně kreativita, která vyžaduje verbální nadání. Jen ho při tom uplatňujete trochu jinak.

Se svými dětmi máte podle svých slov opravdu krásný, láskyplný vztah. To je snem snad každého rodiče, ale ne vždy se ho podaří naplnit. Jak se to povedlo vám?

Víte, asi jako každý člověk jsem ve výchově udělala spoustu věcí špatně, tomu se žádný rodič nevyhne. Možná ale to nejdůležitější bylo, že jsem se syny vedla otevřenou komunikaci a snažila se jim dávat bezvýhradnou lásku, stejně jako pevné mantinely. Dominik dodnes vzpomíná na to, jak asi v šestnácti třikrát nedodržel dohodnutou dobu návratu domů, a potom si musel ztracenou důvěru náročně získávat zpět. Asi taky zafungovalo, že když jsem něco zkazila, nějak mi to zaplaťpámbů došlo a omluvila jsem se. A taky podotýkám, že to neznamená, že si nevjedeme do vlasů. Ale myslím, že nějak vzájemně uvnitř sebe pořád víme, že se máme rádi.

V dnešní době blahobytu a pokročilých technologií by se mohlo zdát, že je mnohem snazší vychovávat dítě než v dobách našich maminek a babiček. Máte pocit, že je to skutečně jednodušší, nebo nám naopak uspěchaná doba a všudypřítomné sociální sítě ubírají čas, pozornost a schopnost empatie?

Určitě je uspěchaná doba, na druhou stranu – často mi prababička vyprávěla, jak pracovala na poli od rána do večera, na děcko neměla čas, položila ho na mez a nechala ho uřvat až do usnutí. To určitě nebylo jednoduché. Máme málo času, ale o to větší odpovědnost neseme jako rodiče za to, jak s ním naložíme. Věnuji ho civění do facebooku nebo tomu, že si s dítětem popovídám? Tam se to láme. Na vině není počítač, sociální sítě. To jsou všechno jen věci. Vždycky jsme to my, kdo rozhodujeme. Na besedách s dětmi vídám, že postrádají komunikaci. To úplně obyčejné povídání si s rodičem. Dítě ve skutečnosti nepotřebuje hromady kroužků, ani náš stoprocentní čas, ono si často umí a potřebuje hrát samo a s kamarády. Ale potřebuje, abychom ho vnímali, když na nás mluví, aby cítilo, že je pro nás důležitější než sezení u televize nebo mobilu. A že tam jsme pro ně. To mu podle mě vytváří tu nejlepší odrazovou plochu do života.

V každé vaší próze se promítá nějaká vaše zkušenost. Máte v hlavě náměty a motivy, které byste chtěla v budoucnu literárně zpracovat nebo je zapisujete zkrátka hned v okamžiku, kdy vám vyvstanou na mysli?

Ona je to spíš taková iluze zkušenosti, kterou přináší styl mého psaní. Kdesi jsem si o sobě přečetla, že jsem žila s chirurgem, a proto jsem napsala knihu Chirurg, jinak by to přece nebylo možné. Ve skutečnosti jsem nikdy s žádným doktorem nežila. Spíš se do těch námětů otiskuje mé pozorování života. Vidím třeba, že někdo nějak neadekvátně reaguje a začnu přemýšlet o tom, proč to tak může být. Jakou životní zkušenost ten člověk asi má, čím prošel, že je takový. To je třeba ta máma ve Vránách. Tenhle vzorec chování u ženy potkáváte dost často – žena, pro kterou je nejvyšší hodnota uklizená domácnost, chce vypadat dobře, vidíte, jak vychovává svou dceru a je vám jasné, kdo vyroste z té dcery, ale také to, jakou výchovou asi prošla sama ta máma. Když v přemýšlení o určité lidské situaci dojdu k pocitu, že jí nějak rozumím, zkusím si text psát. Buď to jde nebo ne.

Napsala jste mimo jiné i knížku pro děti (Julie mezi slovy). Řešíte v ní téma rozvodu rodičů, rozpadu rodiny - zkrátka jednu z nejbolestivějších zkušeností z dětství. Chystáte se na další dětskou knihu?

Zatím ne. Několik let mám rozpracovaný námět ke knize pro teenagery, ale zatím nevím, jak dál. Ale ty nápady chodí tak nepředvídatelně, že se to může změnit.

Máte ráda knihy, nad kterými si dokážete poplakat nebo podstoupit sebereflexi, což může být psychicky poměrně náročné. Čtete někdy tituly o „něčem hezkém“, co vám vykouzlí úsměv na tváři a pohladí vás po duši?

Z těch vážnějších knih mi jde určitě o nějakou sebereflexi, konfrontaci vlastní zkušenosti se zkušeností jiných, neberu literaturu jen jako estetický zážitek. Taky ale říkám, že jen poplakat si u knihy nestačí. Pokud mě kniha zasáhla, mělo by to vést k nějaké další akci. Když například čtu o holocaustu, pláču nad těmi knihami, ale nevede mě to k přemýšlení o tom, jak důležité je chránit svobodu, lidská práva, jak podstatná je tolerance k druhým lidem, tak k čemu mi takové poplakávání nad těmi příběhy je? A tituly o „něčem hezkém“ samozřejmě čtu a ráda. Často se vracím ke knihám z dětství, ale hodně čtu i poezii. Ono se u nás nějak pozapomnělo, jak důležitá pro člověka je. Stále víc ale vnímám, že se k ní lidi znovu vracejí. Možná to dělá i ta doba zahlcená neustávajícím proudem různých informací a v lidech se objevuje hlad po něčem klidném, po něčem, čemu třeba ani nemusíte úplně rozumět, ale samo o sobě nám to dokáže otevřít hlubší prožitky.