Duna ve filmu

Nová Duna však jeho příkladu následovat nebude. Bylo jí už oficiálně potvrzeno pokračování, jež vzhledem k až bolestně otevřenému konci (a obsáhlosti předlohy, jakož i celé série) potřebuje. Projekt se tak opravdu povedl, jeho zhlédnutí na velkém plátně nelze než doporučit. Nejde však o jediný pokus zadaptovat velkolepou ságu z pouštní planety Arrakis. A jelikož kniha také vyšla v novém vydání s filmovou obálkou, napadlo nás, že si stručně shrneme všechny (filmové) adaptace. Z nichž je možná zdaleka nejzajímavější ta nikdy nerealizovaná...

Duna, která (ne)vznikla

A tou asi i začneme. Ačkoli nešlo o první pokus, rozhodně šlo o ten nejznámější. Jednalo se o megalomanský projekt jednoho neskutečně nadaného (a tak trochu šíleného) muže. Uprostřed sedmdesátých let se pracovalo na dost možná jedním z nejambicióznějších filmařských projektů, které nikdy nespatřily světlo světa. Oním mužem za ním stojícím není nikdo jiný, než původem chillský režisér, scénárista (hlavně komiksový), spisovatel, autor divadelních her, režisér, esejista – zkrátka všestranný umělec Alejandro Jodorowski.

Jeho vize zfilmování Duny měla mít soundtrack zkomponovaný skupinou Pink Floyd, na výtvarné podobě spolupracovali Moebius (se kterým Jodorowski později stvořil řadu komiksů) a H. R. Giger, roli imperátora dostal po dlouhém přemlouvání Salvador Dalí a zahrát si ve filmu měli třeba i Orson Welles, David Carradine, Udo Kier, nebo Mick Jagger. Stopáž této Duny se dle svého tvůrce pohybovala v rozmezí deseti až čtrnácti hodin a mohla být zážitkem, srovnatelným s tripem po užití LSD.

Pozoruhodný počin, jenž s knižní předlohou nakládal víc než volně a většina tvůrců ji ani nečetla, však po sobě zanechal nesmazatelnou stopu a v mnohém předběhl dobu. Pokud vás více zajímá příběh za tím vším, doporučuji výtečný dokument Jodorowsky's Dune z roku 2013.

A jelikož jsme knižním blogem, nezbývá než ještě dodat, že poetika nenatočeného filmu a celé Duny se notně otiskla v úchvatném komiksu Kasta metabaronů, ve kterém Alejandro Jodorowsky víc než umně přináší dechberoucí mýtickou vesmírnou ságu o Metabaronech, vyprávěnou s rozmáchlostí řecké tragédie. V kombinaci s kresbou výtvarníka Juana Gimeneze jde o komiks, který by neměl chybět v knihovničce žádného fandy sci-fi. Dá se tak říci, že svou vizi Jodorowsky nakonec uskutečnil, jen v trochu jiné podobě. Svět Incalu a Metabaronů se za ta léta už stal vlastním kultem s poměrně širokým zástupem fanoušků.

Duna filmová

Po neúspěšném, výše popisovaném pokusu se nakonec Dunu konečně roku 1984 zfilmovat podařilo. Přesto stále nešlo o snadný proces. Jako by výchozí látka byla prokletá. Vystřídalo se na ní několik režisérů (mimo jiné třeba i Ridley Scott, který nakonec práci na Duně ukončil a šel se věnovat svému dnes už legendárnímu Blade Runnerovi) a až čtvrtému v pořadí se podařilo film dokončit.

Tím, kdo se o režii nakonec postaral byl jeden z nejvýraznějších filmových tvůrců, stojící kupříkladu za Městečkem Twin Peaks, Mazací hlavou nebo Sloním mužem – David Lynch. Ten přitom sci-fi nikdy neholdoval. Dokud si Herbertovo dílo nepřečetl.

Film vyšel ve dvou verzích – tedy dvouhodinové pro kino a rozšířené čtyřhodinové pro televizi. Šlo o vůbec první barevný Lynchův film (barvy v něm jsou silně stylizované, aby připomínaly odstíny písku). A – bohužel o neúspěch. Sice tato verze neměla tolik nízkou návštěvnost, na druhou stranu nebyla ani tak vysoká, aby došlo na pokračování. Snímek kladl příliš velké nároky na diváka a měl značně komplikovaný děj. Nehledě na zásah ze strany studia, které Lynche podrazilo a byť měl mít poslední slovo, film byl sestříhán bez něj.

Vedle v té době nadšeně přijímaných, přímočařejších a zábavnějších Star Wars George Lucase jednoduše zapadl a neocenili jej ani příznivci knihy. Právě Lucas měl Lynche varovat s tím, že Duna je nezfilmovatelná. David Lynch mu dal později za pravdu s tím, že Dunu považuje za své jediné tvůrčí selhání. Přesto rozhodně nejde o špatný film a zaslouží si pozornost. I kdyby jen pro srovnání s nynější verzí nebo pro fakt, že vizuální stránka Lynchovy Duny posloužila jako předloha pro populární videohry...

Duna seriálová

Seriál z roku 2000 vznikal v poměrně široké koprodukci a pro našince je zajímavý hlavně obsazením, ve kterém se objevili i čeští herci. To zejména díky tomu, že se natáčelo v Čechách (jmenovitě v Praze) a Itálii. Větší stopáž poskytuje možnost rovněž i větší věrnosti knize. Na druhou stranu zamrzí (dnes už) slabší efekty, počítačem generované pozadí pouště a přílišná „televizní popisnost.“ V minisérii naopak ovšem vynikají kostýmy a výprava (ty měl ostatně na starosti Theodor Pištěk), které dodnes nevypadají špatně.

Vzato kolem a kolem jde v porovnání s Lynchovou verzí o důstojnější adaptaci slavného díla. Seriál se nakonec o několik let později dočkal i pokračování, nazvaného Děti planety Duna. Pokračování pokrylo hned dvě následující knihy ze série. I tady se natáčelo u nás v ateliérech na Barrandově a hereckou sestavu doplnil třeba James McAvoy.