Byl páteční volební, den a já si uvědomil, že Honzovi zbývá do cíle pouhých několik kilometrů.
Vydal jsem se do víru maloměsta s myšlenkou na symbolické rozloučení a rozhodl jsem se, že tento
den zakončím jinak. Když jsem večer usedal do svého milovaného ušáku a připravoval se na
poslední kapitoly, na krokoměru mi svítila číslovka 10 000. Jaké zážitky jsem si odnesl z prvního
přečteného cestopisu v životě?
První osamocená výprava do Rumunska. Projíždím Británii stopem. Tři týdny se toulám napříč Balkánem a opuštěnými horami. Dva měsíce na cestě stopem z Estonska do Řecka a další měsíc z Česka do Lisabonu a zpět. Výstup na Mont Blanc. Ošklivý a citově zničující rozchod s přítelkyní. Letadlo do Bogoty...
Další putování dobrodruha, který pro peprný výraz nejde daleko, ale zato se nebojí ujít tisíce kilometrů, aby poznal nový svět i sám sebe.
Honza se ocitá v Peru, ale jeho cílem není pouze slavné Machu Picchu. Dorazil totiž...
Když jsem kolegovi referoval o tom, že se chystám číst nejnovější Honzův cestopis, ihned se mě zeptal, jestli se mi líbil první díl. Aha, tak ono to má dva díly, řekl jsem si a s kamennou tváří dělal, že sedím na jiné planetě. Tak už to víte, pan cestovatel mi unikal přes Kolumbii a Ekvádor, načež celý zadýchaný a polomrtvý ho doháním až v Peru, na náhorní plošině Altiplano, kde se naše cesty spojují v jednu společnou. Dalších 5000 km kráčíme pospolu.
Víte, je to velmi zvláštní pocit, když se chlapec odkojený beletrií vydá do cestopisných vod. Běžná pravidla přestávají platit a textura recenze se začíná klížit a rozplývat. Nevidím zde osu příběhu, nemám se čeho chytit, není to zkrátka románový svět. Tady se nehraje na žádnou fikci, všechno je tak, jak to je. Autor se zkrátka nemůže schovat za žádnou fiktivní postavu. No jo, ale jaký je tedy autor?
Naštvanost mě ale paradoxně často žene kupředu mnohem víc než cokoliv jiného. Jako bych cítil potřebu se ze svého vzteku vybít, vypotit se z něj...
Domov se stává nemocí a cesta je lékem
Honza na mě působí jako silně empatická bytost, která zažila špatné chvíle a pomocí pokořených kilometrů lečí polámanou duši. Netrvá dlouho a utvářím si k němu emoční pouto, které se mě drží až do konce knihy. Uvědomuju si, co mám před sebou – unikátní kombinaci cestopisného deníku, částečné biografie a špetku autorovy autoterapie na papíře. I když už mě z prvních kilometrů bolí nohy, vím že to nevzdám a budu pokračovat dál. Nořím se stále hlouběji a hlouběji.
Když jsem byl malý, než mě Dobro.lidé vytáhli z temnoty, nečetl jsem nic, co neobsahovalo obrázky. Jak jistě tušíte, mé dětské já zajásalo při pohledu na to množství fotografií, které cestopis obsahuje. Honza fotil jako o život, a já se při čtení jeho textů nemohl dočkat až otočím stránku a objevím další obrázek. Za chvilku se to pro mě stalo hrou, vždycky jsem hádal, jaký zajímavý zážitek se zrovna rozhodl zvěčnit a podělit se s čtenářem. Přemýšlím nad tím, že seknu s romány a začnu recenzovat komiksy, obrázky jsou prostě super a budou mi chybět.
Jo, přímo mezi hroby si můžete koupit Coca-Colu. Přesně to koresponduje s chováním místních, kteří ke smrti přistupují, řekl bych, s mnohem větší samozřejmostí a berou ji jako přirozenou součást života...
10 000 kilometrů
Asi ve mně nepřestane hlodat myšlenka na to, kolik toho asi Honza ze svého deníku neuveřejnil, co všechno nespatří světlo světa a zůstane v šuplíku. Mám pocit, že kniha mohla být daleko objemnější. Putování v jeho podání vypadalo tak, že jednotky kilometrů nehrály pražádnou roli. S průměrným denním nášlapem 40 kilometrů už potřebujete fyzičku Supermana smíchanou se železným odhodláním Emila Zátopka. Spoiler alert: Honza má obojího na rozdávání, kdoví, třeba nepochází ze Země, ale z planety Krypton, mnohé by to vysvětlovalo. Není přeci lidské, aby člověk odpočíval tak, že se rozhodne, jen tak, vylézt na šestitisícovku a pokračovat dál, jakoby se nechumelilo?!
Já se však především soustředil, aby mi nenavlhnul toaleťák. Tvrdím to už roky a budu to tvrdit dál – je to nejdůležitější položka výbavy. Je třeba ho chránit téměř za cenu života...
Nakonec to, co člověku zůstane v hlavě, nejsou pamětihodnosti a přírodní krásy, ale ta chudoba a neštěstí v kontrastu s neuvěřitelnou přívětivostí a štědrostí, kterou v sobě našli lidé, kteří mají sotva pro sebe co do pusy, a přesto se neváhali podělit i to málo. Honza se při své cestě hodně zaměřoval na sociální nerovnosti a bylo to strašně znát na vyznění celého vyprávění. Nebylo lehké sdílet tu nesnesitelnou těžkost bytí, vidět jak ho to utrpení semílá víc a víc. Nebylo to lehké, ale bylo to sakra lidské a autentické. Hodně štěstí při tvém dalším putování, kamaráde a díky za všechno. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
