Patříte-li mezi ty, kteří četli Pýchu a předsudek, řadíte se možná zároveň i mezi ty, kteří tak
trochu bojují s tím, kam toto dílo zařadit. Přikláníte se ke slovům jako kultovní, mezní nebo
klíčové, ale nějak se vám to k této knize nehodí? Kdyby to bylo na mně, řekla bych, že se jedná
zkrátka o dílo klasické, ať už jste jím byli uneseni stejně jako já, anebo ne. A zdá se, že
nejsem jediná, kdo dílo Jane Austenové takto vnímá. Kathryn Sutherlandová, profesorka
Fakulty anglického jazyka a literatury Oxfordské univerzity, si z něj udělala dokonce vědecký
obor. A tak vznikla knížka Chawtonské dopisy Jane Austen (The Chawton Letters, 2017).
Mohu se vší marnivostí hrdě prohlásit, že jsem to nejméně vzdělané a nejméně informované ženské stvoření, které si kdy trouflo považovat se za spisovatelku.
O autorce
Britská spisovatelka Jane Austen (1775-1817) nenapsala jen Pýchu a předsudek (Pride and Prejudice, 1813) nebo předtím Rozum a cit (Sense and Sensibility, 1811), příběhy z prostředí anglického venkova, nazývané též „romány rodinného života“, i když ty bezesporu patří k nejznámějším, už kvůli jejich několikerému úspěšnému zfilmování. Krátké prózy, básně i dramata, psala (anonymně) od svých patnácti let.
Její nejrozsáhlejší tvorba však vznikla v anglickém městečku Chawton, kam se přestěhovala z Bathu a kde pak žila osm let se svou matkou a sestrou Cassandrou až do své smrti. Zde, kromě výše uvedených románů, vznikla ještě díla jako je Opatství Northanger, Emma či Mansfieldské panství. V Chawton Cottage, jak se domu Jane Austenové všeobecně říká, později vzniklo Muzeum Jane Austenové, a právě tam je uloženo všech sto šedesát dochovaných (původně jich prý byly tisíce) dopisů, kteréJane Austen za svůj život napsala.
Třináct dopisů, které získalo Muzeum Jane Austenové, nám dává nahlédnout do soukromého i pracovního života této slavné a oblíbené anglické spisovatelky v letech 1801 až 1817. Dozvíme se něco z prostředí lázeňského města Bath,...
Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova často užívají. Hrdý člověk nemusí být pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.
Kathryn Sutherlandová si vybrala třináct z nich, ke každému přidala úvod, poznámky a vysvětlení s osobním komentářem, a tak vznikla půvabná knížka, kterou si každý knihomil, ne-li bibliofil, může do své knihovny jenom přát.
Dopisy jsou vybrány velice pečlivě a umožňují nám tak nahlédnout do soukromého života a myšlení této výjimečné autorky. Zjišťujeme z nich, že své dopisy, zvláště sestře Cassandře, psala stejným stylem, jako příběhy svých knih. Upřímně, vážně i nevážně s humorem, mile, zkrátka inteligentně a na úrovni.
Styl, jak by se dalo čekat, není ani příliš archaický a je pro dnešního čtenáře dobře pochopitelný. Výrazové prostředky jsou slušné a ohleduplné – a možná, že snad jedině to se může zdát nemoderním. Díky těmto dopisům, se krásně přeneseme do atmosféry anglického venkova, jeho koloritu a tehdejší společnosti. A nejenom to, pronikneme také dosoukromí Austenové a interních pohnutek a okolností k rozhodnutí stvořit svá „drahá děťátka“, jak svým knihám říkala. Najdeme zde však také odpovědi, které psala její sestra Cassandra, a ty jsou velmi dojemné. Až si člověk říká, jaká je to škoda, že už si dopisy, psané perem a na papír, tolik nepředáváme...
Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.
Jane Austenová, přestože sama v lásce příliš štěstí neměla, o ní i o životě hodně věděla a svou moudrost úžasným způsobem dokázala ostatním i předat. Soubor jejích dopisů, sestavený profesorkou Kathryn Sutherlandovou, který máme nyní možnost ve skvělém a výstižném překladu Kateřiny Hilské a povedeném přebalu držet v ruce, to jenom dokazuje.
