RECENZE: Čtyři roční doby

Jde o příběh, ne o vypravěče.

Nemám v úmyslu se o jednotlivých povídkách sbírky Čtyři roční doby (Different Seasons,1982) rozepisovat příliš dopodrobna. Důvodem je velké překvapení, o které bych vás nerada připravila, a také to, že se jedná o dílo pro skutečné fajnšmekry. Musíte Stephena Kinga trochu znát, abyste je dokázali ocenit – anebo právě naopak? Každopádně, tři z povídek byly zfilmovány a všechny tři jsem také (samozřejmě) zhlédla. A opět – něco se povedlo, něco ne. Ostatně, čtěte dál.

Nejdůležitější věci se nejhůře vyjadřují. Stydíte se je vyslovit, protože slova umenšují jejich skutečný význam, jejich bezbřehá obrovitost se vyslovením scvrkává na pouhou životní velikost.

I když to není úplně jednoduché, pokusím se vám nyní jednotlivé povídky aspoň trochu přiblížit. Musím však předeslat, že jsou velice odlišné a každá z nich vyvolává zcela jiné a poměrně rozporuplné emoce.

Příběh o věčné naději

Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Myslím, že si mohu dovolit tuto povídku trochu odbýt - většina z vás ji bude znát ve filmové podobě pod názvem Vykoupení z věznice Shawshank. Obě zpracování jsou stejně dobrá, přičemž o tom filmovém se navíc říká, že je nejlepší ze všech. Příběh, odehrávající se v nedobytné věznici, jejíž jméno, mimochodem, použije autor ještě v několika dalších svých knihách, je o naději a jejím naplnění, o doživotně uvězněných mužích a o proměnách jejich duší. Velmi poutavé vyprávění slovy jednoho z nich – Reda - tak, jak to umí jen Stephen King.

Příběh o zkaženosti

Nadaný žák – tak tady se musím naopak trochu zastavit. Tahle povídka na mě udělala největší dojem, a to i přesto, že se mi vlastně líbila nejméně. Jde o příběh dospívajícího chlapce Todda, kterému imponuje druhá světová válka. Jeho zájem stoupá přímou úměrou s tím, co se o ní dozvídá. Když pak v jednom starém pánovi ze sousedství pozná stíhaného nacistického zločince, krutého dozorce v koncentračním táboře, je to jako kdyby získal svatý grál. S mužem se okamžitě „spřátelí“ a za určitých přesně nastavených podmínek jej začne pravidelně navštěvovat, aby si „o životě v lágru“ nechal podrobně vyprávět.

Povídka Nadaný žák, jejíž vyústění je neodvratné, je strašná, zvrácená a nechutná. Perem takového mistra, jako je Stephen King, je však zároveň dokonalá. Nechápu jen její důvod, resp. pohnutku k jejímu napsání. Téma zvěrstev a krutostí, které se za války, a v koncentračních táborech zvláště, odehrávaly, už je každému známé - všichni víme, že nic horšího si snad nelze představit. Proč je tedy posouvat ještě výš a výš, až na úplný vrchol možného? Zřejmě proto, že Stephen King je prostě takový – mě tím ale nijak nenadchnul. A mimochodem, stejnojmenný film z roku 1998 s Ianem McKellenem v hlavní roli (a Janem Třískou v jedné z vedlejších) je mnohem lepší!

Jen ti, kdo prohrají, jsou za plnění rozkazů a směrnic souzeni jako váleční zločinci.

Příběh o nevinnosti

Tělo – Městečko Castle Rock – co tam už se toho událo! – a jsme tu zas. Zdánlivě nevinný výlet party kluků, na který, jako na dobrodružství, vzpomíná jeden z nich, poslední žijící a dnes už dospělý Gordie. Plahočili se tenkrát den a noc v nesnesitelném horku po kolejích, aby došli k místu, o kterém věděli už předem a něco tam našli. Tato povídka je spíš než o cíli, o cestě k němu. U Kinga nic překvapivého, stejně jako psychologie a rozbor postav, s nimiž si opět báječně pohrál. Uprostřed dětské bezstarostnosti budete tu kingovskou mrazivost cítit od začátku až dokonce. A že se tam mihne také (pes) Cujo vás ani nepřekvapí. Film z roku 1986 pod názvem Stůj při mně (Stand by me) v tomto případě atmosféru tak dobře nevystihuje a je skoro až nudný. Lepší je si příběh přečíst.

Příběh o smrti a přežití

Poslední a nejkratší z povídek je Dýchací metoda. Bavila mě ze všech nejvíc, snad i proto, že v ní je obsaženo, jako v jediné, trochu mystiky – pokud ji ovšem vůbec zaznamenáte. Jedná se vlastně o povídku v povídce. Tu, ve které se nacházíme, vypráví dlouholetý člen jednoho pánského klubu, třiasedmdesátiletý David. Ten klub je zvláštní – něco jako Stevensonův Klub sebevrahů – dveře otevírá už desítky let stejný majordomus (jeho jméno si nechám pro sebe), aniž by se na něm čas jakkoliv podepsal. Je zde mnoho pokojů a chodeb, odkud se občas ozve zvláštní žuchnutí. V knihovnách jsou nádherné knihy napsané úžasnými autory a vydané skvělými nakladateli – jen o nich nikdy nikdo neslyšel. Schází se tu starší elegantní pánové, kteří si při sklence vynikající whisky a za příjemného zvuku praskajících polen v krbu vyprávějí historky. Vyvrcholením bývají ty nejzáhadnější, které přicházejí na řadu vždy o Vánocích. A jednou z nich bude právě Dýchací metoda. O čem je, vám nepovím, jenom to, že její konec je opravdu děsivý, a přitom tolik nadějeplný!

Jak jiné vám mohou dveře připadat, když stojíte na jejich teplé straně!

Ať už vám o sbírce Čtyři roční doby bude kdokoliv, kdykoliv říkat cokoliv, buďte si jisti, že jakkoliv nejde přímo o hororové povídky (i když, jak se to vezme), jsou kingovské. Všechny do jedné v sobě mají typické rysy jeho tvorby – tajemnou a mrazivou atmosféru, perfektně vystavěný příběh, jedinečné charaktery postav a dokonale rozebranou psychologii jejich myšlení. Kingovo mistrovské umění vyprávět snad ani není třeba zmiňovat – to je vždy pevnou zárukou. A pro ty, kteří od Stephena Kinga ještě nic nečetli, jsou „hororově umírněné“ Čtyři roční doby dobrým začátkem.

Hodnocení: 90 %