Jako malí človíčci se podobáme kapkám rtuti, stačí nepatrný pohyb a už máme tendenci spojovat se s ostatními kapkami. S postupem věku se někdy stává, že socializace začíná ustupovat na úkor potřeby vymezit se proti světu a následně se transformujeme v individualisty, kteří mají neodbytný pocit, že v největším bezpečí se nacházejí sami se sebou. Co ale dělat, když se samota stane naší přirozeností a zároveň vězením? A chceme s tím vlastně vůbec něco dělat?
Ida je úspěšná architektka v nejlepším věku, bez partnera a bez dětí. Biologické hodiny ovšem tikají a ten pravý stále není v dohledu, a tak se Ida rozhodne si pro všechny případy nechat zmrazit vajíčka. Těší se, až se o tohle...
Čas uplýval mimo mě, úplně v tichosti, bez mého vědomí, proplížil se mým pokojem, zatímco jsem spala. Někde v nitru současně cítím jakousi krutou úlevu: už není čím se stresovat...
Neúprosné biologické hodiny
Když na její dveře zaklepala čtyřicítka, začala se na svět dívat jinak. Coby úspěšná architektka si na kariéru rozhodně stěžovat nemůže, ale v jiných oblastech života je to jiná písnička. Čas strávený na rodinné chatě se sestrou, jejím manželem a dcerou, jí měl přinést trochu duševní pohody, ale opak je pravdou. Na Idu naplno padá tíha samotářského života a v kontrastu se sestřinou rodinnou idylkou, se propadá do černošedé letargie. Brzy se ale vyjeví, že stačí pár lahví vína, aby se idylka vypařila, a když se k tomu ještě přidá otázka vlastnictví chaty, můžete na nějakou duševní pohodu rychle zapomenout.
Dospělí lidé
Recenze smutné reality
Je to k nevíře, ale během dvou týdnů jsem měl možnost přečíst si dvě zajímavé novelky svorně tematizující ženskou duši, každá samozřejmě po svém způsobu. Tou první byla kratičká marquézovina Uvidíme se v srpnu, které jsem se věnoval v jedné z předchozích recenzí. Tou druhou jsou samozřejmě Dospělí lidé. V jednom případě má žena rodinu, v druhém případě nikoliv, nešťastné jsou ale obě podobně.
Světlo je šedavé a ranní, bez rozmyslu masturbuju a pak zůstanu probuzená ležet. Nevím, na koho myslím, nemám na koho myslet...
Překvapí někoho čišící chlad, když otevře knihu severské autorky? Jako by ti seveřani měli patent na ledovou literaturu. Příběh je krátký, jasný a nepříliš složitý, či zamotaný. Celé to je o obyčejné rodinné komunikaci, jedná se o jednu z těch knih, ve které není složité vidět sám sebe, byť jen v sebemenším aspektu. Budou ale i tací, co se uvidí i v hlavní hrdince, někdo jí bude fandit, jiný spíše nenávidět, záleží na tom, v jaké části příběhu se právě budete nacházet. Vzhledem k tomu, že hlavním tématem je pocit samoty a opuštění, pro leckoho to může být i překvapivě bolestivé čtení.
Ida je moc pěkně napsaný charakter, možná až trošku ukázkově. Máte ji nenávidět, litovat, či cítit až lehké opovržení? Ideálně všechno dohromady! Autorce se povedlo stvořit hrdinku, která na vás střídavě přenáší negativní a pozitivní emoce a vy zjišťujete, že nic jako pevný názor neexistuje. Ráno vstáváte s tím, že někoho obdivujete a večer jdete spát a modlíte se, aby vám ten někdo zmizel urychleně ze života.
Není to správné. Že to ostatní mají tak jednoduché a já tak složité, nechápu, proč to tak je, jestli na to je zaklínadlo, nějaký kód, kteří ostatní znají, a který já nedokážu pochopit...
Pryč z té zimy
Tyhle nano knížečky na jedno odpoledne mají své kouzlo, kterého jsem si jako milovník bichlí moc nevšímal. Sice s nimi nestrávíte mnoho času, ale o to je intenzivnější požitek, pokud vám nějaká padne do noty. Dospělí lidé jsou knihou, která sice nedělá moc velké vlny, ale za to se vám umí dostat hluboko pod kůži. Někdy až moc hluboko. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Jaký je Štěpán Kozub bez kostýmů a scénářů? Nový knižní rozhovor s ním nabízí víc než jen zajímavosti z jeho života, poodkrývá nám jeho duši, zkušenosti, to, jaký je sám mimo kamery.
Dospělí lidé
