Přistupovat k životu s otevřenou myslí, je jedna z nejtěžších disciplín, jaké jsem si dokázal naordinovat a neustále si uvědomuji své limity. Společnost má hluboko v sobě zakořeněná dogmata, skrz která pohlíží na svět. Od útlého věku se v lidském společenství trestají jinakosti a o nějaké individualitě nemůže být ani řeč. Ta nastupuje až s úderem dospělosti. A proto, nehledě na sexuální orientaci, je pro mě strašně jednoduché se s Édouardem ztotožnit. Pojďme ho poznat trochu blíže.
Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů. Zažil dětství v extrémní chudobě, stud za vlastní původ i za sexuální orientaci. Utekl z vesnice do města, kde...
Buzna. V pěti nebo šesti letech jsem pochopil, že tohle slovo mě bude definovat a doprovázet po zbytek života...
Eddy versus Édouard
Co Eddymu svět nabízí? Bohatá a vyspělá Francie se vytrácí při pohledu na její chudé části. Sociální nerovnosti bolí. On, kluk ze severní části francouzského státu, kde na nikoho štěstí nečeká. Bylo potřeba se vzepřít osudu. Nastal čas vypadnout. Začalo to opuštěním rodné vesnice, ale to byl jen začátek. Édouard se ještě nezrodil, ale měl k tomu nakročeno, jakmile se ocitl na gymnáziu ve městečku Amiens.
Bída se proměnila na touhu, touha se začala propadat do šílené posedlosti. Musím utíkat. Musím utíkat. Musím utíkat. Eddymu se tahle věta neustále opakovala v hlavě, až měl pocit, že se z toho všeho dokonale zblázní. Co ukazuje minulost? Nuzný život chudého kluka, který čelí posměškům a nadávkám od svého okolí, které přijímá jeho sexuální orientaci s despektem. Jaká je budoucnost? Paříž. Metropole. Země zaslíbená intelektuálům, vyšší třídě a obrazu člověka, kterým se Eddy touží stát. Eddy je mrtev, ať žije Édouard.
Kroužil jsem kolem knihy, která mi vzdorovala a nepouštěla mě do sebe, jako by mě její věty fyzicky odstrkovaly. Trpěl jsem, nechtěl jsem být sebou. Ale četl jsem dál...
Recenzování metamorfózy
Kniha je poměrně krátká, ale stále ne dost. Když si přečtete anotaci, zjistíte vše, co je třeba, nic vám nebude utajeno. Mám s tím problém? Nevím jistě. Je to zase něco jiného. Projevy, šokující výjevy, emoce vyvěrající na čtenáře jako prudký gejzír, který je k nezastavení. Édouard je nekompromisně osobní. Trvalo mu to, ale rozlouskl ono tajemství. Klíčem je psát o sobě.
Ano. Mám s tím problém. Má duše se necítí býti naplněna. Všechno fungovalo, jak mělo, Édouardův divoký a osobitý styl mi seděl, jeho myšlenky jsem poslouchal rád. Ale. To zpropadené ale, jedovaté slovíčko. Ony zajímavé myšlenky se točily, recyklovaly, parazitovaly samy na sobě. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že autor stále dokolečka opakuje to samé. Netvrdím, že neměl co říct. Nemyslím si, že jeho život nebyl zajímavý, nicméně počet slov, kterými ho vyjádřil na papíře bylo více, než by bývalo bylo potřeba. Máte rádi espresso? Fajn? Je libo caffé lungo, nebo raději Americano? Autorův počin na mě působí jako již zmíněné Americano, které někdo z nějakého důvodu servíruje s příliš vysokým obsahem vody a jehož chuť se vytrácí v oné naředěnosti.
Celý můj život se stal usilovným soustředěním. Byl jsem soustředěný, když jsem mluvil, když jsem se smál, když jsem kýchal, když jsem jedl, to vše se pro mě stávalo cvičením...
Smířlivé zakončení
Možná jsem byl dneska malinko zlý. Možná, že je to občas potřeba, abych se udržoval v equilibriu. Možná, že vás nechci připravit o svoji autenticitu. Ať je to tak či onak, nebudu zastírat, že se mi Édouardův osobní přístup líbil. Rozhodl se otevřít svojí duši a vykřičet svoje bolesti, viny a tužby do celého světa. Mrzí mě, že jsem na jeho díla nenarazil již dříve. Nevím jestli to budu mít někdy možnost napravit, ale když tu šanci dostanu, bránit se nebudu, uvítám ji s otevřenou náručí. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Její srdce je ale zlomené. A tak uzavře dohodu se Srdcovým princem. Odměna za jeho pomoc? Tři polibky, které změní vše. Je připravena na jeho hru plnou magie a intrik?
