RECENZE: M jako máma

Autorka

O autorce Eleanor O'Reilly toho zatím mnoho nevíme. Jen to, že vystudovala tvůrčí psaní, učí angličtinu a klasická studia a s manželem a dcerou žije v Irsku. Za své krátké povídky vyhrála několik literárních cen a na další byla nominována. Jsem si jistá, že ale ještě není všem dnům konec.

Příběh

Rodina Augusttových žije v malé vesničce v Irsku. Maminka Annette vede domácnost, tatínek nemá práci, ale snaží se.. A jejich děti? Desetiletá Jenny je normální holčička, která má trochu bohatší svůj vnitřní svět. Pětiletý Jacob je autista a nemluví nahlas. Jenny, Annette i táta mu ale rozumějí i tak, vědí, co si myslí. Každé úterý přichází na návštěvu babička Mae-Anne. Je přímá, pragmatická a svérázná. Pak se ale všechno změní. Stane se něco tragického, co zaběhlý chod rodiny obrátí vzhůru nohama. A kdo dá všemu nakonec zase řád a stane se pilířem, o který se lze v zoufalství skutečně opřít? Je to překvapivě Mae-Anne. Z úterků se stanou všechny dny v týdnu, v měsíci, v roce…

Příběh je vyprávěn třemi členy rodiny, každým zvlášť a z jiného pohledu. Annette, Jenny a Jacob. Každý z nich vidí vše kolem svýma očima a my se tak dostaneme až na dno jejich obnažené duše. Všichni tři mají své touhy a vytváří si svůj ideální svět. Takový, jaký by si přáli, aby byl. Jsou to stateční bojovníci. Annette pomáhá její silná vůle, Jenny zase silný příběh Anne Frankové a Jacobovi paradoxně síla potřeby řádu, pravidel a jednoduchosti, který k autismu už patří. Všichni do jednoho se bijí o život a o rodinu tak, jak to každý z nich jenom umí, a to je jejich záchrana. Bez babičky a jejího pevného postoje a bez tatínka a jeho lehkosti a smyslu pro humor, by to však nedokázali.

V příbězích typu „až na krev“, jako je tento, obvykle na konci chybí naděje. Tady však rozhodně ne. Jacob, ten ji nikdy neztratil a Annette si beznaděj nikdy nepřipustila. Nacházíme ji ale především ve slovech a fantazii malé Jenny. Jejich mysl a oči nám poví něco i nás samých, a to je dobré. Tento drobounkými písmenky psaný příběh nemá šanci čtenáře odradit - stojí za to.

Úryvek

„Uvnitř panuje monumentální ticho, které zaplavuje hřiště jako povodeň. Rozlévá se mezi prolézačkami, ulpívá v rozích, za věží i pod houpačkami. Duní v korunách stromů, které se nad nimi sklání, a lomozí prázdnou skluzavkou. Kape z nebe na měkký povrch hřiště a ve tmě narůstá jako stín zatmění. Je v houpačkách i v obrysu kolotoče a v trávě. Cítí ho na jazyku. Annette se zhluboka nadechne a ticho ji div neudusí. Zkrápí ji jako déšť. Ulpívá jí ve vlasech a na stromech, nabývá její podoby i podoby stromů a celá zem od něj vlhne. Šíří se jako nekonečná černá plíseň po černých zdech. A páchne jako zavřený zatuchlý mandl. Vzduch je plný žluklého vlhka. A když ji zahltí, jako by jí do břicha někdo vrazil nůž a odřízl ji od ní samotné. Je to ta nejsmutnější bolest na světě. Nezačíná a nekončí. Jenom je. Utahuje se napíná, jako by jí někdo prošíval záda tlustou prádelní šňůrou. A nikdo se jí neomluví a nikdo se nezeptá, jestli je v pořádku. Nikoho to nezajímá a nikdo neřekne, že to nezavinila a že dělá všechno, co je v jejích silách, jak nejlépe umí, a že jednou, jednoho dne, na ni zavolá - maminko. Tady ho nikdo neslyší….“