O čem se nemluví je mysteriózní thriller inspirovaný skutečnými událostmi, které se udály v 80. letech v Minnesotě. Autorka, která v té době vyrůstala, stvořila fiktivní hrdinku, třináctiletou Cassie McDowellovou, aby jejím prostřednictvím odvyprávěla čtenářům některé z hrůz, kterým jako dítě musela přímo i nepřímo čelit.
V téhle knize jsou snad všechny způsoby, jak se dá ubližovat dětem. O to horší je, že se to děje na poměrně malém místě, poměrně malému množství dětí. Člověku se ani nechce uvěřit, ba ani pomyslet, že tohle se skutečně někde na světě dělo a stále děje.
Napínavý román o malém městečku v Minnesotě, kde nic není tak klidné – ani tak bezpečné – jak se zdá, inspirovaný děsivým skutečným příběhem z autorčina rodného města.
Život Cassie McDowellové v 80. letech v Minnesotě se zdá...
Když se všichni uklidnili, seržant Bauer s upjatým výrazem pokračoval. „Jde o zákaz vycházení, který platí přesně od devíti hodin večer. Do západu slunce musí být všichni doma.“ Při těch posledních slovech se v jeho hlase cosi změnilo a v tělocvičně jako by se náhle prudce ochladilo…
V knize nejde primárně o to, zjistit na konci knihy kdo a proč. To se samozřejmě dozvíme také, ovšem hlavním autorčiným záměrem bylo předat svým čtenářům emocionální stránku jejího příběhu. Musím konstatovat, že se jí to doopravdy povedlo. Po celou dobu čtení jsem cítila Cassiin strach, nejistotu a zoufalství. Tu strašlivou tíseň a knedlík v krku jsem cítila ještě nějakou dobu po tom, co jsem se dočetla až do hořkého konce.
Čtenář hned od začátku ví, jak to skončí. Ještě před začátkem samotného vyprávění je totiž poznámka autorky, kde to tak nějak lze vyčíst mezi řádky. Můžete si ji samozřejmě nechat až na konec, ale zrovna v tomto případě si myslím, že i bez ní tak nějak „něco“ tušíte… Knihu jsem přečetla přímo bleskovým tempem, protože jsem zkrátka nemohla přestat číst. Tak moc jsem chtěla z toho napětí a strachu pryč.
Život a dětství hlavní hrdinky Cassie nejsou zrovna typické ani nijak růžové. Sami Cassiini rodiče jsou zvláštní a ještě ke všemu pořádají ty divné večírky. Cassiina rodina žije na odlehlé farmě, takže ona a její sestra mají spoustu domácích povinností, mezi které mimo jiné patří i sběr vajíček, úklid kurníku i zabíjení a kuchání slepic.
Ani jedna z dívek nemá moc kamarádů, proto jsou často odkázány pouze samy na sebe. Jinak ale zažívají vše, co holky v jejich věku zažívají běžně . Strach o známky ve škole, průšvihy a první lásky. Všechno je ale zahaleno temnotou, která nejen, že obklopuje celé město, ale i domov děvčat, který by pro ně měl být bezpečným útočištěm.
Tato kniha vyvolává mnoho emocí, ale z drtivé většiny jsou to ty negativní. Kdo je citlivější, má děti nebo špatně snáší, když se dětem dějí nějaká příkoří, měl by si dvakrát rozmyslet, jestli do toho půjde, případně si ke čtení vzít něco ostřejšího k pití. O čem se nemluví, by se většinou mluvit mělo. A pokud se tohle opravdu někde děje, tím spíše by se o tom nemělo mlčet, jak Cassie neustále kladl na srdce její otec…
Pokud byste po přečtení knihy neměli dost, příběh vás zaujal a chtěli byste se dozvědět, jak to bylo doopravdy, určitě autorčinu poznámku neopomeňte (ať už s ní začnete nebo si ji necháte nakonec). Odkazuje v ní totiž mimo jiné na podcast v němž se tímto případem podrobně zabývají.
A teď je čeká jejich každoroční dovolená. Týden klidu, pohody a spousty vína s nejlepšími přáteli. Tentokrát ale musí udržet jedno tajemství – totiž to, že už spolu půl roku nejsou...
