Nejnovější kniha od Lucie Hlavinkové je kombinací historické reflexe období normalizace a takzvaně dívčího čtení. Je mixem krutosti, tajemství ale i naivity, zprostředkované hlavní hrdinkou, patnáctiletou Janou. Ta nejen, že se potýká se svými vlastními, pro tento věk typickými, problémy, ale začínají na ni doléhat stíny tajemné minulosti její rodiny, o nichž do té doby neměla ani zdání.
Píše se rok 1982 a v patnáctileté Janě se kromě dospělosti probouzí i poznání, že s minulostí její rodiny není cosi v pořádku. Otec před rokem zemřel a v matčině ložnici se ukrývá sešit plný nepochopitelných zápisků. Prarodiče...
Na tuto knihu jsem se velmi těšila, protože miluji příběhy lehce šmrncnuté historií. Zároveň ale také v knihách oceňuji přehledné členění textu, ideálně do kapitol, což mi v tomto případě nebylo dopřáno. Zejména u tohoto typu knih jakožto čtenářka ráda postupně zpracovávám dojmy po nějakých silných dějových zvratech, což se mi dělalo těžko, když jsem měla pocit, že text nezadržitelně utíká dál a já musím ve čtení pokračovat. Pozitivním faktorem ale bylo, že příběh byl opravdu čtivý a asi i díky absenci kapitol jsem měla knihu přečtenou poměrně rychle.
Hlavní hrdinkou je patnáctiletá Jana, která je úžasně „dobově“ naivní, asi tak, jak by se dnešním patnáctkám zdály patnáctileté holky z osmdesátek. Celková atmosféra Janina vyprávění mi evokovala staré knížky od Stanislava Rudolfa nebo od Lenky Lanczové, což mě vrhlo do příjemné nostalgie dob, kdy jsem ještě hltala „literaturu pro dívky“. Otázkou je, zda byl toto autorčin záměr, protože se mi zdá, že tím zužuje okruh čtenářů, kteří po knize sáhnou.
Součástí knihy je například i první Janina návštěva zábavy společně se svojí nejlepší kamarádkou Svatěnou, přičemž holky mají tu čest se svojí první špatnou balící hláškou. „Jmenuješ se Svaťa? Ale svatá doufám nejseš?“ Haha. Hezky to ale ilustruje život osmdesátkové mládeže, což mohou ocenit čtenáři, kteří v té době také obráželi zábavy.
Ústředním tématem knihy je obrovské tajemství, po kterém se Jana rozhodne pátrat poté, co nalezne matčin sešitový deník plný vzteku, frustrace a bolesti. Tehdy ještě v rodinách otevřená komunikace moc nefrčela a tabuizace určitých témat byla silně v kurzu, tudíž je Jana nucena domýšlet si, co se to tehdy v roce 1955 vlastně stalo a proč se její máma chová tak divně.
Dveře bytu otevírala Jana se strachem. Sešit byl možná schovaný, jenomže ona měla pocit, že vyzařuje zvláštní neviditelné záření zabíjející veškerou normálnost. Nebo aspoň to, co za normální předtím považovala. A teď se ještě máma přehrabuje ve skříni! Málem se v ní zastavilo srdce, ale máma se naštěstí nedívala do horních nástavců, jenom probírala ramínka.
A že její hypotézy jsou místy opravdu divoké. Čtenář se samozřejmě pokouší tipovat s ní, nicméně až taková bomba ono finální odhalení není. Aspoň mě toto téma až tolik neoslovilo, protože jsem se nedokázala vžít do tehdejší situace a koneckonců také proto, že ani v současné době pro mě toto téma není aktuální (dobře, teď trochu chodím kolem horké kaše, ale spoilery tu jistě nechceme).
Dovedu si představit, že knihu ocení současní padesátníci, kteří v osmdesátých letech byli ve stejném věku jako Jana a rádi si na svá telecí léta zavzpomínají. Nějaké to poučení by v knize ale mohli nalézt i mladší čtenáři, včetně dnešních teenagerů, kteří si život v nesvobodě už nedokážou představit ani v těch nejdivočejších snech.
Nejkrásnější dětská kniha se vrací! A dokonce svítí!
Přidejte se s dětmi na stopu mimozemskému životu. Proměňte se zase na malou chvíli v kosmonautky i geology a objevujte s námi odpovědi na to, jestli by život mohl existovat také na Venuši, Marsu či Titanu.
