Vstup Karin Lednické na českou knižní scénu vzbudil v loňském roce značný ohlas.
Svým debutem se zařadila vedle těch autorek, které dokáží svou tvorbou reflektovat
historická fakta v působivém románovém zpracování. Titul Šikmý kostel se ve
čtenářském přijetí téměř jednohlasně zapsal mezi to nejlepší, co loni vyšlo. Právem
se tak stal Knihou roku a nejlepším Společenským románem. Lednická si dokázala
vybudovat základnu čitatelů, kteří se nespokojí s odpočinkovou zábavností, naopak,
úspěšnost Šikmého kostela stvrzuje, že i tíživá témata a nelehké osudy v dokonalé
prokreslenosti a detailnosti faktů, mají mezi současnou produkcí své výsadní místo.
Vyhněme se hned na samém začátku srovnávání obou dílů zamýšlené románové trilogie. Pokud jsme po dočtení prvního z nich měli v jeho mrazivém dozvuku pocit, že s námi postavy i nadále žijí a prahneme po zjištění, kam je osud povede dál, nemohli jsme ani na moment pochybovat, že by kvalita klesla.
Pokračování bestselleru Šikmý kostel, který získal ocenění Kniha roku |
Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945 S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v...
Je nepochybné, že autorka od počátku ví, kam se její narace bude vyvíjet, tempo i styl vyprávění je nastaven, a to, co bude definovat čtenářskou potěchu, určují již jen historická fakta a nálada doby. Byla-li první léta 1894-1921 umazaná od uhelného prachu a zatěžkána těžební prací, která devastuje a šikmí karvinskou společnost, je nepochybné, jak třaskavá budou léta následující – 1921–1945. Na přebalu se na těžebních věžích ukrývají dva hákové kříže a ztracené město se bude tentokrát ztrácet především v národnostním sebeuvědomění.
,, (…) To už ať si nás raději schramstne Henlein jako Sudety! Raději pod Němcem než zpátky s Čechem. (…)“ (s. 361)
I tentokrát nás v ději orientují jednotlivé části, které jsou vždy věnovány konkrétní postavě – Žence, Julce, Barce, Anušce, Wojtkovi, Fance a Halce. Jedná se však pouze o jakýsi klíč k časové posloupnosti, která je vždy uvedena na začátku kapitoly. Postavy totiž existují v propletenci svých osudů, doplňují se a své nelehké osudy šlapou po stejné cestě. Brázdí se životem a nechávají za sebou vzpomínky na dobu, která bila v rytmu česko-polských konfliktů, do kterých se postupně dral refrén druhé světové války.
,,… zdejší lidé žijí v přímce mezi narozením a smrtí, tam pro žádné odvážné plány není místo.“ (s. 477)
Již v prvním díle dokázala Karin Lednická výjimečným způsobem ztvárnit ženské hrdinky, v plné rozmanitosti, od smířené a životem ztrhané Barbory po odvážnou Fanku, která se snažila věcem čelit a toužila se nepodvolit. Tentokrát odvádíme malou Ženku od polámal se mraveneček, ví to celá obora ke snům o životě, který voní kávou a cigaretou, nikoliv uhelnou špínou, až k momentu, kdy jí poprvé zabuší srdce pro Štěpána, který v roce 1938 mizí s Przpepustkou bez prawa powrotu, bez práva na návrat.
Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921 |
Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě - také kvůli těžbě uhlí...
Nenávist mezi Poláky a Čechy a otázka toho, kdo jsme, mluvíme-li po našemu, se nasakuje do lidských charakterů. Rubat můžeš, pokud dáš děti do české školy a pokud tak učiníš, ti polští tě kamenují, že ses zaprodal. Tato strhující fakta o událostech, které následovaly v severském regionu po vyhlášení Československé republiky, po skončení první světové války, prolité krví a pocitem zrady, bývají často opomíjená a vnáší do románu pachuť smutné reality a politických otázek. Všechno jakoby se však dělo za mléčným sklem, skrz které se opatrně dívají naše postavy ven, nechávají se občas vyděsit ránou, kdy bouchlo v dole Gabriela, v slzách čekají, zda na seznamu obětí zazní obávané jméno, zametou střepy z rozbitého okna a dále si šeptají, jaké by to asi bylo, kdyby to nevzdali a nechali si půdu jako ti na Moravě. Těm však česko-německé názvy na obchodech za chvíli překryje vlajka hákového kříže a už se do Karviné bojí odjet na veselku, protože by se mohli vrátit a vinice v Hustopečích už by nebyla jejich.
,, (…) Loni v září sem přijel ten jejich vůdce, ten Henlein, a těsně před jeho návštěvou se strhla přestřelka. A letos po anšlusu Rakouska nabraly věci rychlý obrat k horšímu, na shromáždění henleinovců chodí už tisíce lidí. Zdraví se zdviženou pravicí, a dokonce se pokusili vyvěsit prapor s hákovým křížem (…). Vedli tam protičeské projevy, proti kterým Češi troubili a zpívali národní písně. (…) Doma se začínáme velmi obávat toho, co bude. (…)“ (s. 298)
Bolest z těžkých chvil a společenských nepokojů stále se propadajícího města promísí něha lásky, intimních momentů, narození dětí a důvěra v rodinné pouto. Všechny tyto emoce, dějinnou erudici i strhujícíčtivost, protkanou výjimečnou prací s jazykem, dialektem a dobovou citací, nabízí Karin Lednická v druhém díle románové kroniky Šikmý kostel.
S přečtením by jistě neměl váhat nikdo, kdo hledá působivé dílo v současné produkci, a nebojí se podlehnout jeho kouzlu a smutku, že se můžeme s napětím těšit již jen jednou, a to v závěrečném třetím díle.
