Když jsem na tento titul narazil poprvé, okamžitě se mi vybavila vzpomínka na Růženky, literární
spolupráci otce a syna Kingových. Podobné myšlenky, podobná témata, avšak na rozdíl od Kingových,
to Karen vzala poněkud z jiného úhlu. A výsledek ve mně vyvolává značnou kontroverzi.
Kalifornské městečko Santa Lora je jedno z těch zapadlých koutů, o kterém většina Američanů v životě neslyšela. Brzy se to ale změní a Santa Loru bude znát celá Amerika.
JEDINEČNÉ DÍLO O SPÁNKOVÉ EPIDEMII
V izolovaném univerzitním městečku Jižní Kalifornie Santa Lora v Jižní Kalifornii doklopýtá studentka prvního ročníku do svého pokoje, usne – a už se nevzbudí. Spí od rána do večera, a...
Opilá vysokoškolská studentka se vrací na kolej a usíná, na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se dívka druhý den probudila, což se nestalo. Pro každého obyvatele Santa Lory se spánek stal největšímstrašákem, protože nikdo nevěděl, jestli se ještě probudí, každý se bál, že chytil spavou nemoc.
Počasí se mění, říkává vždycky její otec. Hladina moří stoupá. Ropa a voda mizí. A asteroidy. Asteroidy jí dělají největší starosti…
Co se bude dít dál, dá se vůbec situace nějak řešit? Panika se šíří, spáčů přibývá a na otázky chybí odpovědi. Brzy je městečko uvrženo do karantény a občané jsou odkázáni sami na sebe. Zabrání se tím šíření nemoci, nebo je celosvětová nákaza nevyhnutelná?
Při čtení jsem zažíval velice zvláštní pocity, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním důvodem byl fakt, že díky korona krizi mi vše okolo příběhu přišlo strašně povědomé. No a pak je tu očekávání toho, kam se děj bude posouvat, to je důvod druhý. Neposouval se totiž tak jak jsem očekával, a tak trochu si to i přál. Snílcihodně klamou tělem.
Uvědomuje si ty nejjemnější pocity. Podzimní větřík pohybující jemnými chloupky na zápěstí, kolísavý zpěv ptáka, kterého nedokáže pojmenovat, horké a svěží slunce na jejím obličeji. Náhlé procitnutí…
Příběh vyprávěný v přítomném čase plyne s lehkostí peříčka unášeného jarním vánkem, a člověk je překvapen, že najednou už není kam listovat. Celé to působí snově. Místo nemoci samotné se Karen věnuje postavám. Dozvídáme se, co se jim honí hlavou, jak zvládají situaci. Zažíváme s nimi jejich obavy, trápení, strach z nákazy. Pohlížíme do jejich života z intimní blízkosti.
Z knihy jsem rozčarovaný, ale musím říct, že je to nakonec milié rozčarování. Čekal jsem, že dostanu čokoládovou zmrzlinu a místo toho jsem dostal jahodovou, ale to nevadí, protože mám rád obě. Bylo by hezké, kdyby byli Snílcivíce vědecko-fantastickou literaturou, ale nevadí že se jedná hlavně o drama – i to mám rád.
A není snad pravda, že se v poslední době slunce chová obzvlášť zlověstně a spaluje zemi do čím dál tím větší hloubky?
Komorní drama o lidech, to je to, co vás čeká, pokud se rozhodnete dát této knize šanci. Není to špatná volba, to určitě ne, když víte, do čeho jdete. Můj mozek fantasty očekával spiknutí, či nákazu z vesmíru, a proto jsem byl, po dočtení lehce rozhořčený. Myslím, že teď už je jasné, proč jsem, v úvodu, zmiňoval kontroverzi. Snílcise mi sice pod kůži nedostali, ale stráveného času, v jejich společnosti, nelituji ani v nejmenším. Naučil jsem se na svět nahlížet zase trošičku jinak, a toho si cením.
