Polská autorka Magda Knedler odpovídá na otázky týkající se jejího
pravděpodobně nejúspěšnějšího románu Porodní sestra z Osvětimi,
který letos v říjnu vyšel i v českém vydání pod nakladatelskou značkou
Kontrast. Proč se ve svém příběhu vyhýbá co nejvíce fiktivním událostem
a jak se jí podařilo emočně vypořádat s tak náročným tématem?
Na úplný začátek bychom se rádi zeptali, proč jste se rozhodla napsat válečný román. Musí to být pro spisovatele náročné téma – emočně i co se týče dohledávání informací a faktů.
Porodní sestra z Osvětimi není první román, v němž se věnuji tématům spojeným s válkou. V mých předchozích románech se toto téma objevovalo dost často a první kniha, jejíž děj jsem zasadila do koncentračního tábora, jsou Moje kamarádky z Ravensbrücku (Moje przyjaciółki z Ravensbrück, 2019, česky nevyšlo). V mé rodině bylo téma války a táborů vždy přítomné a moje babička mi hodně vyprávěla o svých zkušenostech spojených s okupací, činností v odboji a Varšavským povstáním. Můj dědeček prošel jako vězeň zajateckými tábory Lamsdorf a Mühlberg a můj prastrýc byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Také o nich vzniká kniha, doufám, že mě to téma emocionálně nepřeválcuje. Dá se říci, že mě tato tematika zajímala odjakživa a na romány, které se jí dotýkají, sbírám materiál po celý svůj život. Ačkoli píšu beletrii, ke sběru materiálu a rešerším přistupuji velmi svědomitě, prokousávám se tisícovkami publikací a konzultuji téma s odborníky i očitými svědky. Těch druhých je však čím dál méně. Domnívám se, že jakožto spisovatelka jim dlužím historickou přesnost a pravdivost.
Příběh je inspirován skutečnou postavou porodní sestry Stanisławy Leszczyńské. Jak jste o osudu této ženy dozvěděla? Inspirovala vás právě ona k sepsání románu nebo jste byla už dávno rozhodnutá, že tento příběh napíšete a hledala jste jen inspiraci ve skutečných osudech válečných obětí?
Moje máma je zdravotní sestra a o Stanisławě Leszczyńské jsem poprvé slyšela právě od ní. Bylo to dlouho před mým literárním debutem. Jednoduše jsem věděla, že někdo takový existoval a co dokázal, ale o její životopis jsem se do hloubky nezajímala. Muselo to uzrát. Nejdříve jsem napsala román Moje kamarádky z Ravensbrücku a během práce na něm jsem hovořila s mnoha bývalými vězeňkyněmi koncentračního tábora Ravensbrück. Nejpočetnější skupinou v tomto táboře byly Polky. Každá z nich o Stanisławě Leszczyńské z Osvětimi-Březinky slyšela; na ni – a na její hrdinství – se hodně vzpomínalo. Já sama jsem tehdy četla stovky publikací o koncentračních táborech, mašinerii jejich vzniku, uspořádání, účelu nebo pravidlech jejich fungování. Byla jsem už tedy na toto téma připravená, měla jsem zpracované celé pozadí knihy, jejíž děj by se odehrával v Osvětimi. Po jednání s nakladatelem jsem se rozhodla zvolit životopis Stanisławy Leszczyńské, kterou jsem dávno obdivovala. Bála jsem se o ní psát, musela jsem to nejdřív prodiskutovat. Nakonec jsem se odvážila.
Psát o skutečné hrdince musela být velká zodpovědnost. Nakolik je příběh Stanisławy skutečný a nakolik fikce?
V částech týkajících se Stanisławy v podstatě vůbec žádná fikce není. Doplnila jsem samozřejmě svoji interpretaci některých událostí a téma jsem přefiltrovala přes sebe, svoje vnímání, což dělá každý spisovatel, když se pustí do práce na knize. Ale mým úkolem bylo vytvořit ze zdrojového materiálu fabuli, tedy promyslet pořadí událostí, rozložení důrazů, rozhodnout se, kolik pozadí ukázat (tedy jak velkou část tábora ukázat – protože je jasné, že v případě obrovské Osvětimi se nedá psát o všem), s kterými hrdinkami Stanisławu spojit. Pokud jde o ostatní postavy, jejich osudy jsou také založeny na skutečných příbězích a svědectvích bývalých vězeňkyň tábora. Každé z těchto žen jsem v románu změnila jméno, ale můžete je najít podle seznamu skutečných táborových čísel uvedeném před první kapitolou. Týká se to i první hrdinky, Rebeky, již budou lidé, kteří se dobře orientují v tématu, určitě znát. Chtěla jsem, aby byl v Porodní sestře z Osvětimi fikční prvek redukovaný na minimum.
Jak probíhala vaše rešerše ke knize? Odkud jste čerpala všechny poznatky o době, o které píšete?
To je vždycky velmi komplexní proces. Čtu publikace, svědectví, historické práce, reportáže, hovořím s lidmi, kteří mají válečné zkušenosti, a navštěvuji místa, o nichž píšu. To poslední je velice důležité, představivost v tomto případě rozhodně nestačí.
Psaní o podobných tématech je určitě psychicky náročné. Jak jste během psaní pracovala s negativními emocemi?
Přistoupila jsem k práci trochu jako vědec. Snažila jsem se soustředit především na získávání informací, analýzu materiálu, rozhovory o něm, jeho zpracování. Snažila jsem se tedy spíše myslet než cítit, protože kdybych pustila ke slovu své vlastní emoce, nikdy bych knihu nedokončila. Teprve pak, když šla kniha do tisku, nastaly problémy. Všechno to na mě dolehlo a velmi špatně jsem spala. Pokaždé, když dokončím práci na románu, který je z emočního hlediska náročný a obtížný, se z toho musím nějak zmátořit. Nejčastěji si hledám nějaké konkrétní úkoly. Potřebuji pohyb, aktivitu, protože odpočinek vleže jen zesiluje negativní pocity, a ještě více mi zhoršuje náladu.
Knih, které se týkají tématu holocaustu, je na knižním trhu už poměrně dost. Nemyslíte si, že je jimi trh už přesycen? Nebo je podle vás naopak důležité o těchto událostech psát dál?
Myslím, že o těchto událostech není možné psát až moc. Problém se týká spíše toho, jak se takové knihy píší. Lidem, kteří přežili holocaust, dlužíme úctu a respekt. Žádná fabule nesmí zastínit jejich zkušenosti, nemůže je zakrýt žádná senzační či romantická „omáčka“. Na nás autorech leží obrovská odpovědnost, abychom téma nezploštili a nepřekroutili dějiny. Také se nesmíme pokoušet dělat z něho zábavu.
Vaše kniha Porodní sestra z Osvětimi se dočkala mnoha kladných ohlasů a recenzí. Našli se ve vašem okolí i lidé, kteří ji kvůli něčemu kritizovali?
Každá kniha má vždy nějaké negativní recenze, ještě jsem nenarazila na takovou, kterou by všichni pochválili. A tak je to správně. Autorovi to vždycky pomáhá udržet rovnováhu, být si vědom svých silných i slabých stránek. Nečetla jsem všechny recenze Porodní sestry z Osvětimi, ale mezi negativními hodnoceními se nejčastěji objevuje výtka, že kniha je nudná. Chápu, proč tomu tak je. Snažila jsem se psát spíše úsporně a soustředit se na jednotlivé události, scény, postavy a vztah příčiny a následku. Emoce (ty moje, autorské) jsou zredukovány na minimum, děj nestavím tak, aby čtenáře „vtáhl“. Chápu, že takový typ psaní se nemusí líbit každému.
Jako autorka se vyznačujete žánrovou všestranností, což je obdivuhodné. Kde a jak se nejčastěji rodí vaše příběhy?
Moje knihy vždy zrcadlí moje vášně. Píšu o tom, co mě samotnou zajímá. Díky tomu miluji svoji práci. Mám ráda dějiny a umění, a tak si hledám témata, která se točí kolem nich. Je to skutečný roh hojnosti, dalo by se z něj čerpat do nekonečna.
To je velmi těžká otázka. Nikdy jsem neuměla jednoznačně určit svého oblíbeného spisovatele. Je jich spousta a těžko se dají srovnávat. Pokud jde o styl, způsob výpovědi, tvorbu postav a rozvíjení akce, vybrala bych asi Alici Munroovou a Ericha Marii Remarquea. Líbí se mi jejich emocionální zdrženlivost a střídmé, uměřené budování příběhu. Mám také velmi ráda polskou spisovatelku Olgu Tokarczukovou a nedávno jsem objevila dvě Češky – Petru Soukupovou a Kateřinu Tučkovou. Jejich próza na mě udělala velký dojem.
Kdybyste mohla prožít jeden den s libovolnou literární postavou, jaká by to byla a co byste podnikli?
Myslím, že by to byl Dorian Gray a jeho stárnoucí portrét. Tento román Oscara Wildea jsem poprvé četla v patnácti letech a byl to důležitý okamžik formování mého literárního vkusu i zájmů. Později jsem se k němu ještě mnohokrát vrátila, pokaždé jsem tu knihu četla a vnímala trochu jinak, což je samozřejmé, protože interpretace vždy závisí na našich vědomostech, zkušenostech, čtenářských kompetencích, a dokonce i na emocionálním rozpoložení a životní etapě, v níž se právě nacházíme. Vždy mě však stejně silně fascinoval motiv strachu ze stáří a motiv svobody chápané jako absence jakýchkoli omezení – včetně následků za spáchané zlo. Ráda bych si o tom s Dorianem promluvila.
