Porodní sestra z Osvětimi

Moc jsem se těšila až si knížku pod stromečkem rozbalím a začnu. Jsem v půlce a odkládám na neurčito. Vůbec mě to nechytlo, zmatečné vyprávění, žádný spád, spíš jen myšlenky a úvahy... Zklamání. Jsou lepší knihy s touto tématikou.

Příběh inspirovaný skutečnými osudy Stanislawy Leszczynské, která v Osvětimi pomáhala rodičkám a snažila se zachránit novorozence. V Osvětimi byla nazývána Mámou a tou i byla všem nastávajícím maminkám a všechny se snažila podporovat. Tak anotace zněla skvěle, bohužel, knížka samotná už taková nebyla. Způsob, jakým je kniha napsána je jeden velký chaos. Strašně těžko se orientujete, kdo a kdy zrovna vypráví. Časové linie jsou promíchané. Chápu současnost a minulost, ale i strávená doba v Osvětimi je zde na přeskáčku a kolikrát to nedává žádný smysl. Časová linie se ženou ve Francii je podle mě až zbytečná. Styl psaní mi nesedl ani v tom, že jsem si kvůli němu nemohla udělat žádný vztah k hlavní hrdince (ta v podstatě za celou dobu nepromluvila) a tím mi to přišlo odtažité a neosobní. Také mi vadilo, že se tam spoustu věcí, děje, opakovalo. A o jedné a té situaci čtete třeba třikrát. Navíc děje tam nebylo ani tolik, spíše převládaly jen myšlenky a pocity. Samozřejmě téma, které v knize je, je vážné a kruté, to rozhodně nezpochybňuji, ale takto zpracované se mi nelíbilo.

Kniha mě moc nezaujala. Prvních pár stránek mě chytilo, zbytek už moc ne.

přečteno za 3 dny, téměř jedním dechem. Nenadchne asi jako Cílčina cesta nebo Najdi Rebeccu, není tak "rychle" čtivá, je to kniha spíše na hlubší zamyšlení, těžší na mozek, jak já říkám :-) ale povedená kniha, jsem rád, že jsem si jí pořídil do své sbírky o holocaustu, má jedno z předních míst

Příběh z hrozné doby na kterou se bohužel nesmí zapomenout. Děj připomíná hrůzy co všechno je člověk schopen provádět na lidech i dětech. Nicméně i tak popisuje elementární chuť žít, i když jsou šance na přežití mizivé...