Recenze na knihu
Hluboké soutěsky Arnaldur Indridason

Islandská krimi, která není tak temná, studená, drastická a krvavá, jak je obyčejně zvykem. Po přečtení ji hodnotím jako skvěle propracovanou detektivku s dvěma souběžně řešenými případy a pátrání po jednom starém tajemství. Přestože se jedná o třetí díl ze série s detektivem Konrádem, dá se číst bez problémů jako samostatný případ. Poté co konec nepřinese ještě řešení pro Konrádovo osobní vyšetřování, nezbývá než se těšit na další knihu. Islandský jazyk má několik (pro nás) zajímavých zvláštností. Věděli jste, že Islanďané v komunikaci používají jen neformální tykání a oslovují se výhradně křestními jmény? Podle křestních jmen mají pak řazeny například i telefonní seznamy. A právě tykání bylo to, co mi v průběhu čtení připomínalo, kde jsem se ocitla a chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Osobně jsem se nemohla přenést přes první kapitolu knihy, která byla pro mě zcela nepochopitelně pojata jako popis. Nesourodý shluk životů několika páru, rodin, osob. I tahle kapitola však měla svůj důvod a byla jednou mnoha skládanek, které do sebe zapadly.

Mě to nějak nezaujalo. Podle popisku knihy jsem rozhodně čekala něco WAW, což se ani v nejmenším nedostavilo a jsem zklamaná. Četla jsem pár předchozích autorových knih a to bylo rozhodně něco úplně jiného! Začátek kapitoly vždy navazoval na to, co bylo před několika stránkami. A chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. A jména některých postav mi unikala až do konce. Přišlo mi, že půlka knihy je případ a půlka Konrádovo soukromí-případ otce. Takže za mě průměr.