Recenze na knihu
Josefíně všichni lžou Kateřina Pantovič

Moje první seznámení s autorčinou tvorbou dopadlo na jedničku. Miluju takový styl psaní. Připomíná mi knihu Nejlepší pro všechny od Petry Soukupové. Psychologická sonda do lidských duší. Vrtání se v mysli jednotlivých postav, které se v příběhu střídají. Babička Hana, děda Karel, tatínek Rudolf, maminka Emílie a nakonec dcera Josefína. V krásném městě Karlovy Vary. Autorka dle mého krásně odhadla chování a myšlení postav. Stejný problém, ale jinak ho vnímá 11 letá slečna, jinak mamka a jinak třeba pohled muže, táty. A každý má hlavně své problémy odpovídající jeho věku a jeho okolím. Bravurně popsaný pocity a myšlenky hlavních postav. V mnoha jsem viděla sebe, svojí pratetu, někoho z mých blízkých nebo i jen některého člověka, kterého znám. Domnívám se, že opravdu trefně vyjádřené. Knihu jsem četla na dvě otevření, protože mám moc ráda knihy, z kterých plynou obyčejné problémy nás všech. Jejich chování bylo pochopitelné, z mnoha situací na mě dýchla i atmosféra smrti, kdy nikdo z nás neví, kdy… Život je příliš krátký, abychom si ho ukrajovali závistí, zlobou, hádkami a jinými zlými myšlenkami, přesto to každý z nás dělá. Vědomě i nevědomě. Jestli jsem si z knihy něco odnesla, tak snažit se každý sám za sebe být lepší.

Josefíně je jedenáct let a v její rodině to momentálně není zrovna růžové. Babička umírá na Alzheimera, táta nedávno málem umřel a máma říká, že umřelo něco v ní. Všichni hledají smysl života, ale není jisté, že ho vlastně najdou. Je to příběh ze života. O lásce, rodičovství, strachu. O každodenních problémech, radostech i strastech (i když těch radostí tam zrovna mnoho není). Kniha je důkazem, že se i vážný příběh dá napsat s humorem, ale zároveň citlivě. Autorka v příběhu komunikuje se čtenářem, tím nás vtáhne více do děje a donutí nás zamyslet se nad svým životem. Některé životní pravdy a situace nám totiž můžou být dobře známé. V příběhu se střídají vypravěči, díky tomu vidíme děj z různých úhlů pohledů a dohromady se vše krásně prováže. Divím se, že jsem ještě od autorky nic nečetla. Musím to rozhodně napravit. Její styl mi maximálně vyhovuje – vážná témata s přídavkem ironie, člověk se musí usmát i nad těžkou situací. Skvělá kniha ze života pojatá s nadhledem, kterou si rozhodně přečtěte.

Asi všichni občas lžeme - ze slabosti, ze strachu ... Ale nikdo nechce, aby se mu lhalo. Zejména ne děti - jejich svět je už tak dost kom

Podobně jako v případě knihy Kdo se postará o Annu, i tady jsem se velmi bavila, místy zase lomila rukama nad tou tragikomedií, která se přede mnou rozprostřela. Skvělá jednohubka nejen o mezilidských vztazích.

Myslela jsem si, že příběh bude především o Josefíně, nakonec zas tolik o Josefíně nebyl. Spíš o její rodině a jejím okolí. Její rodiče měli v knize stejně prostoru, jako ona. :) Kniha má 220 stran, takže zas tak moc toho prostoru nebylo. Ale na to, jak málo stran ta kniha má, jsem nadšena její kvalitou! Tyhle české, útlé knihy mám čím dál tím radši :) Josefíně je 11 a hledá samu sebe. Jejím rodičům je kolem 40 a taky se pořád hledají. Nebo znovu hledají? Těžko říct. Příběh je spleten z několika útržků osudů jednotlivých postav. Odehrává se během pár dnů, kdy máme možnost do jejich obyčejných životů nahlédnout a buď se s nimi ztotožnit, nebo ne. Já se úplně neztotožnila, ale nakouknutí do mysli hrdinů příběhu mě bavilo. V knize je totiž mnoho myšlenek a situací, které mě donutily se zamyslet nad vlastním životem. Tím si mě kniha získala a ráda vám ji doporučuji k přečtení pokud máte rádi současnou českou tvorbu.

Tenká knížečka, ale má co nabídnout. Je to sonda do duše nejen jedenáctileté Fífy. Máme tu několik jmen, několik osudů. Vešlo se sem to, jaký je tatínek Josefíny, jaká je maminka. Proč tak potřebuje otevřít šuplík v pokojíčku a jak je to těžký, když je někomu 11. Jen bych místy uvítala místo nějakého duchaplného nadpisu kapitoly třeba nadpis Hana a pak duchaplný nadpis. V tomto jsem se ztrácela. Číst to teď znova, bylo by to super ale napoprvé to není asi úplně přehledné. Dopořídím si dřívější knihy od Kateřiny, protože styl psaní i to jak nenásilně nás bere do hlavy toho a tamté je zkrátka můj šálek kávy. A nejvíc bylo shrnutí o koprovce. Je to hrana. Buď ji milujete nebo nesnášíte. Nic mezi. Klidně bych se přimluvila za druhý díl :)