Recenze na knihu
Poklesky maloměsta Ken Jaworowski

Nádherná kniha u které se zasmějete, i když je to vlastně smutné ...čte se doslova sama

Poklesky maloměsta je jedna z těch knih, od kterých jsem toho vlastně moc neočekávala. Zaujala mě ale "americká" obálka a zajímalo mě, jaké příběhy skrývá ... O knihách, které se vám nelíbí, se píše snadněji - člověk má co říct, co vytknout. Co ale napsat o něčem, po čem vám zůstane jen spousta myšlenek, které nedokážete vyjádřit? . Ken pracuje pro NY Times a tento román je jeho prvotinou. Vypráví tři životní příběhy úplně obyčejných lidí, kteří se v určitých situacích dostali na zcestí. Lidí, kteří svůj mnohdy obyčejný až zoufalý život strávili v umírajícím městě Locksburgu a vzdali svou snahu zmizet někam jinam. . Nathan - kluk, se kterým se život nemazlil a když se jednou jako dobrovolný hasič dostane ke spoustě peněz, ohrozí to daleko více životů, než pouze ten jeho... Callie - zdravotní sestra, která se rozhodne splnit jedno přání umírající dívce. Dělá to ale skutečně jen pro ni a o co vše mohou obě přijít? A nakonec Andy, jehož příběh mě zasáhl naprosto nejvíce už od první stránky. Člověk, který bojuje se závislostí a i přes všechnu hrůzu, která se mu stala, se rozhodne bojovat dál. . Neskutečná kniha, která vás donutí zamyslet se nad životem lidí, které neznáte. Důkaz, že nestačí někoho vidět - musíte ho poznat. Zjistit jeho příběh i cestu, kterou si prošel, protože ne každý má na vybranou. A ne každý se vždy dokáže rozhodnout správně...

Dějištěm tří navzájem propletených příběhů je zapadlé městečko Locksburg uprostřed Pensylvánie. Nathan je dobrovolný hasič ve středních letech, který při záchraně muže z hořícího domu najde pytel plný peněz, který se rozhodne ukrýt. Tento šokující nález Nathanovi a jeho ženě Paule doslova převrátí život naruby a dostává bezdětný pár do nezáviděníhodné situace. Callie, zdravotní sestra pracující v místní nemocnici (a shodou okolností Paulina kolegyně), se rozhodne splnit přání šestnáctileté, smrtelně nemocné Gabrielle. Pod rouškou noci se spolu vydávají na několikahodinovou cestu, aby za svítání Gabrielle poprvé ve svém životě spatřila moře. Abstinující feťák Andy se po rodinné tragédii rozhodne skoncovat se životem. Svůj plán se však rozhodne odložit poté, co zjistí, že se v jeho okolí pohybuje nebezpečný deviant. Je jen málo knih, které mě dokázaly do příběhu vtáhnout tak, jako právě Poklesky maloměsta. Jedná se o debutový román Kena Jaworowského a myslím, že je na něm znát autorovo dosavadní zaměření na scénáře divadelních her. Absence zdlouhavých popisů, střídání příběhů tří hlavních protagonistů a autorova snaha jít vždy přímo k věci a hnát příběh kupředu zběsilým tempem prostřednictvím povedených dialogů, drží čtenáře v neustálém napětí a ten se v podstatě nedočká slabých momentů. Díky přiměřené dávce černého humoru se nabízí srovnání s některými počiny filmového plátna - scénáři bratří Coenů (Fargo, Nesnesitelná krutost) a svou strukturou s tvorbou Guillerma Arriaga, kterou na plátno převedl legendární režisér Alejandro González Iňárritu (Amores perros, 21 gramů, Babel). Některé dialogy jsou až tarantinovské: „Jak se cítíte?“ „Úplně královsky.“ „Bez urážky, ale vypadáte jako prdel mého psa.“ „Často se díváte na prdel svého psa?“ „Kdybych si měl vybrat mezi vámi a tím psiskem, vybral bych si psisko.“ Jak vidíte, čeká vás emocionální horská dráha, na které se budete chvíli usmívat, chvíli plakat a po většinu doby vám bude běhat mráz po zádech z jednání lidí řešících morální dilema a toužící uniknout své minulosti. Navzdory tomu, že se ve většině případů nejedná zrovna o příklady ctnosti, Nathan, Callie a Andy vám přirostou k srdci. Tohle je zatraceně dobrá prvotina, která byla po právu nominována na cenu Edgara Allana Poea, a za mě určitě velké překvapení letošního roku. „Občas se nám naskytl pohled do údolí s několika světly osamělého města, ale vzápětí jsme ho minuli a věděli jsme, že už to město nikdy neuvidíme. Probudilo to ve mně zvláštní smutek nad vším, co se nikdy nedozvím, co nikdy neuvidím a nepochopím. Drobná světélka v hluboké temnotě vyvolávala hluboký pocit opuštění za ty, kteří tam žili, a za ty, kteří každou noc projížděli kolem Locksburgu a měli stejný pocit ze mě. Všichni jsme si byli navzájem ztracení. Téměř všichni ostatní nás nikdy nenaleznou ani nepoznají.“