V pekle jsme všichni Hebert - Zrnka temnoty 8

V pekle jsme všichni Hebert -Madla Pospíšilová Jsou knihy, které se opravdu nečtou lehce a je to dobře! Protože by nás měli vytrhnout z komfortní zóny a připomenout, že svět nejsou jen motýlci a poklad na konci duhy, obzvlášť, když to jako společnost dopustíme. Když jsem tuhle knihu spatřila poprvé, tak jsem se mylně podle obálky domnívala, že půjde o nějaké fantasty o démonovi. Démonů je v tomto příběhu spousta, akorát, že jsou opravdoví. Všechno, co se zde dočtete, vychází ze skutečných událostí. Je to literární zpracování toho, jak děti trpěly v kanadských křesťanských sirotčincích. Syrové, zpětné svědectví malého chlapce, který se na jedno takové místo dostal. A právě v tom tkví největší síla příběhu. Ten malý klučina vám bezelstně vypráví, co se mu děje. Je zmatený, vyděšený, nic nechápe a vše sleduje naprosto nepřipravený. Ale vy jako čtenář ne. Vy už víte, jak to na světě chodí. A tak za každým pohledem, dotekem, i tím, že někdo vezme špinavého kluka do sprchy, aby se umyl, vidíte to zlo, co se na něj chystá. Je až neuvěřitelné, jak do tak útlé knihy (v klidu jí přečtete za pár hodin) zvládla autorka dostat celý naprosto zničený život jednoho z těchto chovanců. Od dětství, na které raději už zapomněl, až po staří, kdy chtěl zapomenout na to ostatní. Přečtěte si jí. Pobrečte si. Pak obejměte své děti, či toho, koho máte rádi. Hebert se nečte lehce a je to dobře.

Nelehké čtení o tom, jak to vypadalo v kanadských křesťanských sirotčincích v ne až tak vzdálené minulosti, inspirovaný skutečnými událostmi.

Útlá kniha patřící do edice Zrnek temnoty Nakladatelství Golden Dog na první pohled zaujme svou údernou obálkou. A to není to jediné, co vás upoutá. V pekle jsme všichni Hébert, pojednává o kanadských křesťanských sirotčincích kolem roku 1950, kde děti nemohou být dětmi. Jsou jen verbeží, o kterou se jeptišky starají a vštěpují jí disciplínu, Boha a rozkládají její psychiku a osobnost. Nikomu na sirotcích nezáleží a „toho láskyplného Boha mají všichni jen plnou hubu“, jak říká ústřední postava novely, Marcus Hébert. Kniha popisuje příběh chlapce, který je místo nástupu do školy odvezen do sirotčince. Smrtelně nemocná matka a pracovně vytížený otec, kteří se již nedokáží postarat o pět dětí a ztrácí ochrannou ruku nad ratolestmi. Věří, že v ústavu se budou mít lépe. Přece všechno je lepší, než umírání hlady, ne? Hoch se seznamuje s krutou realitou a mužským chtíčem, hned jak se za ním zabouchnou dveře vozu. Marcus své dětství popisuje coby dvaapadesátiletý muž, rozhodnutý k sebevraždě. Nutně ale potřebuje podat svědectví, dříve než vše ukončí. Novela čtenáře drtí a emocionálně ždíme. Kolik bolesti a utrpení jsme schopni a ochotni vykonat na dětech, když nás nikdo nesoudí? Kde jsme dostali pocit, že děti nejsou lidé? Máme snad povolení od samotného Boha? A tohle on chce? Dílo V pekle jsme všichni Hébert je psáno svižně a přímočaře. Autorka neposkytuje oddychový čas a pokouší se pojmout všechny ty hrůzy a násilí na sto dvanácti stránkách. A já se subjektivně ptám, jde to? Je možné napsat něco tak syrového na tak malém prostoru? Řeknu ano, vždyť Hébert je tím důkazem, ale po dočtení mi chybí více informací o tom všem. Jedná se jen o zlo, plodící další zlo. A pak si znovu odpovím na svou předchozí otázku… Ne! Těch listů, si vyprávění zakládající na pravdě zaslouží podstatně víc. Přeci se snad v sirotčincích nedělo jen to špatné, nebo snad ano? A nehledám jen alibisticky kapku naděje sama pro sebe? Cítíte tu frustraci z mého hodnocení? Tak si to nějak shrňme. Madla Pospíšilová Karasová ukázala v novele talent na psaní. Řemeslně vlastně ani nemám co vytknout a rozhodně si ji šoupnu do knihovny. Když se oprostím od toho, že text popisuje někdejší realitu, přijde mi, že spisovatelka se sama nedokázala úplně do díla položit a kroužila kolem velice opatrně. Chápu to, neboť v tomhle bahně se jednoduše nechcete brodit. Zároveň přinesla do Golden Dogu další tvář hororu – realitu. Prostředí, kde si strašidla nasazují lidské masky. Dílo doporučuji, ale varuji, že novela není vhodná pro citlivé povahy. Děkuji autorce za připomínku toho, čeho všeho jsme schopní… a já jdu raději políbit své děti a říct jim, že je navždy ochráním. IG @ivanagasparikova

"Tohle místo dávno Bůh už opustil, pokud tam vůbec někdy byl." Pro dítě chce každý to nejlepší. A tak když už se matka o své ratolesti starat nedokáže, bude pro ně tím správným řešením ústavní péče, bez ohledu na to, že otec stále žije. Vše je posvěceno vírou, takže je to v pořádku, nebo by mělo být... Jak to vypadalo v křesťanských sirotčincích v ne tak vzdálené minulosti? Kniha podle skutečných událostí, která opravdu není lehkým čtením, ale i přesto vám řádky ubíhající před očima. Jak zrůdné činy dokázali lidé konat na dětech ve jménu Boha. Jak bezpáteřní byli, že pak s klidem šli do kostela? Jak někdo může tohle udělat dětské duši, jak se může dopustit psychického i fyzického násilí a způsobit tak celoživotní trauma? Tohle prostě člověk nezapomene, pořád to v něm bude dřímat, pořád se to bude probouzet. Bolest na těle možná ustane, ale bolest a šrámy na duši zůstanou. Autorka opravdu skvěle popsala tu tíživou atmosféru, tu ponurost chladných zdí a beznaděj modliteb, které nejsou vyslyšeny. A pak že Bůh vše vidí. Doufám, že každé zlo jednou bude potrestáno a že naděje umírá poslední. Krásně to napsala autorka v epilogu "i ve slově beznaděj najít naději". Tento příběh nikdy nezapomenu a vy také ne, to vám zaručuji.

Těžké čtení, ale skvěle zpracované. Tohle vás nenechá v klidu.