Zimní přízrak

Na to, jak jsem se na Zimní přízrak jako na volné pokračování Temného léta těšila, má očekávání nebyla příliš naplněna. Děj i cokoliv ostatního v této knize se tolik lišilo od prvního dílu, až mě kolikrát napadlo, že Zimní přízrak psal snad jiný autor. Na můj vkus tam toho bylo až příliš, děj byl místy opravdu zvláštní. Knihu jsem měla rozečtenou přes měsíc. Nevinné dětství prvního dílu zde bylo smeteno krutou, dospěláckou depresivní realitou... Asi jsem si od knihy slibovala mnohem více, než mi nakonec bylo dopřáno. A na to, jak jsem si Dala v prvním díle zamilovala, tady mi jeho chování lezlo místy krkem a občas bych mu nejraději nafackovala. Ve výsledku knihu nehodnotím úplně špatně, ale myslím, že jedno přečtení mi bohatě stačilo a do budoucna se budu vracet spíše k prvnímu dílu než k Zimnímu přízraku.

Knihu jsem četl hned po předchozím Temném létě a jako asi většina, i já čekal něco jiného. V prvé řadě druhý díl nejen že na první knihu tématicky prakticky nenavazuje, víceméně ji ignoruje a někdy dokonce mění události, které se tam udály tak, že kdybych první díl nečetl, pokládám ho za standartní detektivku. Tudíž zcela chápu všechny zklamané komentáře. Zde se jedná spíše o psychologický horor s Dalem, který svou zápletku buduje víceméně z vody a nepůsobí ani atmosféricky, ani děsivě, ale spíše jako příběh člověka neschopného rozeznat realitu. Nic tomu nepřidají ani nezodpovězené otázky a nevysvětlené záhady.

Taková příjemná, pozvolná a oddechová duchařina s náplní v podobě deprese a hořkosti vztahů. Největší devizou tohoto románu je fakt, že na Temné léto navazuje opravdu jen velice volně. Což jistě řadu lidí odradí hned v zárodku. Pak je tu ještě dosti pozvolné tempo vyprávění, které je ovšem pro Simmonsovy horory hodně typické. O to víc pak ale stojí za to adrenalinové finále a konec, při kterém si s určitostí uvědomíme, že autor svým hrdinům rozhodně nedává nic zadarmo. Potěšila mě i zajímavě zvolená vypravěčská poloha, kdy je děj a události okolo hlavního hrdiny občas nahlížen skrze jinou postavu. Samozřejmě nebudu spoilerovat jakou, ale právě tady a v samotném závěru je silné zadostiučinění, plynoucí z jedné hodně silné scény z Temného léta. Parádní jistě i to, že některé mysteriózní události se rovněž vysvětlí v závěru a hlavně tedy, že se rozuzlí opravdu vše. Má to příjemnou mrazivě plíživou atmosféru a skvělou gradaci. Není to nejlepší horor (on to vlastně není ani tak horor, jako psychologické drama o člověku co má potíže sám se sebou, tvůrčí krizí, atd.) co kdy budete číst, ale román je to výborný. Rozhodně ale nedoporučuji číst bez znalosti Temného léta. Hlavně kvůli už zmíněnému závěru...

Že by kniha ve mě vzbuzovala děs a hrůzu, to se říct nedá, jediná hrůza byla ta přílišná popisnost a velice pomalý a utahaný rozjezd. Přesto mě něco nutilo číst dál a dál, ve snaze zjistit, co z toho vyleze. Posledních asi sto stran pak hodnotím kladně, protože ty jsem četla se zatajeným dechem.

Temné léto byla o něco lepší ,ale tahle též super!