My, kteří jsme přežili, nejsme ti praví svědkové. Jedinými majiteli nevýslovné pravdy jsou ti utopení, mrtví a zmizelí. – Primo Levi –
Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Každý přichází odjinud, když se najednou potkají při dlouhé cestě v závějích sněhu a okolnosti je svedou dohromady. Utíkají před válkou a hledají svobodu. A za tou je má dovézt obrovská loď Wilhelm Gustloff. Do přístavu míří tisíce zoufalých lidí, kteří v tuto loď věří. Věří, že je zachrání. Bohužel ne vše, co se slibuje, se dá dodržet. Loď čeká hrozný osud. Největší tragédie v dějinách mořeplavby, o které se ví překvapivě málo.
Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian,...
Kapacita lodi je okolo 1400 lidí, ale nakonec se na ní nalodí přes 10 000 pasažérů. Je zde pouze 12 záchranných člunů. Hlavní postavy Joana, Emilia, Florian a Alfred. Všichni zde vypráví svůj životní příběh a každý je úplně jiný. Ale jedno mají společné – chtějí žít a přežít. Jejich vůle je táhne vpřed i přes to, že některé přátelé ze skupiny cestou ztrácejí, trápí je zima, hlad a jsou zranění. Překvapilo mě a zároveň potěšilo, že se zde opakují postavy z knihy V šedých tónech. Joana je přeci ta sestřenice Liny, která odešla do Německa za lepším životem. I Lina je zde mnohokrát zmíněna a vy se dozvíte, jak to s Joanou dopadlo a jaké měla vůči sestřenici výčitky svědomí.
Kde je Emilia? Do bot mi natekla studená voda. (…) Loď se nakláněla na příď a na levobok. Schody směřovaly v podivném úhlu, takže se po nich stoupalo ještě obtížněji. Kousek od nich leželo bezvládné dětské tělíčko.
Jak můžete popsat něco, z čeho jste stále tolik rozrušení? Není to vůbec nic jednoduchého. Toto je moje druhá kniha Ruty Sepetys a já si jí řadím mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Nedokážu říct, jestli byla lepší V šedých tónech nebo Sůl moře. Každý příběh je úplně jiný – a přesto stejný. Je silný a zasáhne vás na hodně dlouho. Hned jsem hledala na internetu různé informace o lodi a našla třeba i museum Wilhelma Gustloffa a objevila také film z roku 2008 – Zkáza lodi Gustloff.
Sůl moře je velice silný román o lidské naději, víře, lásce, odhodlání a obětování se pro druhé, až je to k neuvěření. Je popsaný tak skutečně, že si dovedete vše živě představit. Vidíte ty lidi, jak se snaží zachránit své životy. A nejen své, ale i svých dětí a druhých okolo sebe. To jsou ti praví hrdinové. Já je vidím a pláču. Hrdinové beze jména, kterým byl přednější život druhých než ten jejich. Oni se obětovali. Obětovali svůj život za jiný.
Na konci následuje poznámka autorky, historická fakta o lodi a této události a já zase přes slzy nevidím. Prohlížím si opět mapy v knize, dívám se, kudy všichni šli, takovou nepředstavitelnou dálku, v mrazech, závějemi, hladoví. Strach, smrt, vážná zranění. Ale vůle žít a přežít je poháněla kupředu a oni se nevzdávali ani na minutu. Pak mě napadlo, že se podívám, kam až Emilia se záchranným člunem doplula… a zase pláču… neskutečné…
