RECENZE: Artemis Fowl

Příběh

James Bond v těle dítěte – tak bych charakterizovala postavu Artemise Fowla, dvanáctiletého, nadprůměrně inteligentního chlapce. Stejně jako Bond disponuje nejrůznějšími technickými vymoženostmi, bydlí v honosném sídle a sem tam utrousí trefnou hlášku. Artyho otec byl unesen a matka přišla kvůli žalu o rozum. Zní to sice jako učiněná tragédie, ale Artemis v této neblahé situaci dokázal najít něco pozitivního – může si totiž dělat, co se mu zlíbí. A tak se jednoho dne rozhodne, že získá pro svou zločineckou rodinu zpět zašlou slávu a bohatství. K tomu mu má pomoci Kniha národa, která ukrývá tajemství kouzel a životních pravidel všech skřítků a elfů. Ano, příběh se totiž odehrává v Irsku, které je mytologií s těmito stvořeními proslulé. 

Mezitím se elfka Myrta Krátká, členka policejní jednotky LEPReko (Lokalizační a evidenční policejní rekognoskace, tedy velmi nebezpečná služba s vysokým procentem úmrtnosti), vydává z podzemí na povrch, aby zkrotila zdivočelého trolla, jenž terorizuje italské městečko. Stín minulé mise, která se příliš nezdařila, a také fakt, že je úplně první ženou, která získala u této jednotky místo, ji nutí vynaložit všechny síly, aby obstála na výbornou a udělala dojem na svého nadřízeného. Jenomže situace se jí opět vymkne z rukou a Myrtu zradí kouzelná moc. Musí proto zůstat na povrchu, aby provedla rituál a získala zpět své schopnosti. Bohužel netuší, že ji někdo sleduje. Někdo, kdo by o její existenci neměl mít ani tušení...

Myrtiny a Artemisovy cesty se střetnou. Artemis v touze po bohatství Myrtu unese a požaduje výkupné za její osvobození. Vydá se jí zachránit celý tým LEPReko a rozhodně to nebude procházka růžovým sadem ani pro jednu stranu. 

Artemis spatřil bolest v očích toho stvoření, když se dutá jehla zabodla do těla. A na chviličku pocítil výčitky svědomí. Žena. To nečekal. Žena – jako Julie, jako matka. Pak ho to přešlo a zase byl sám sebou.

Recenze

Artemis Fowl je plný zajímavých, a mnohdy komických postav. Nejednou jsem se během čtení zasmála a má fantazie, zvláště při popisování práce permoníka, jela na plné obrátky. Kniha je napsána odlehčeným stylem a čítá pouhých 173 stran, což je pro dětské čtenáře i pro ty, kteří vyhledávají kratší příběh na večer nebo dva, celkem fajn. Nicméně mezi své oblíbené tuto knihu bohužel nezařadím.

Nemohu si pomoci, ale Artemis na mě působí dojmem rozmazleného, krutého chlapce, se kterým nemám chuť sympatizovat. Pochází z bohaté zločinecké rodiny, přesto se snaží získat ještě větší jmění. Proto naruší zvyky a pořádek světa skřítků, unese Myrtu, a ještě se chová povýšeně, jen pro osobní prospěch. Možná, kdybych příběh četla jako dítě, připadal by mi Artemis jako frajer. Takhle mám ale jen pocit, že jsem se střetla s pochybně vychovaným „floutkem“, který přerostl rodičům tak trochu přes hlavu.

Další věc, co se mi příliš nezamlouvá, je explicitně popsané násilí, které shledávám jako krajně nevhodné pro čtenáře od 10 let, pro které je kniha určená. Nemyslím si, že je vhodné, aby dítě četlo o tom, jak někdo někomu rozdrtil plíce, přeťal šlachy nebo rozmáčkl lebku apod. V neposlední řadě se Artemis Fowl prezentuje jako konkurence k Harrymu Potterovi a já musím velmi nesouhlasit, protože nevidím absolutně žádnou podobnost.

Sečteno, podtrženo, kniha Artemis Fowl mě pobavila, rozesmála, ale i mírně rozčilovala. Pokud bych byla dítě, pravděpodobně bych ji ocenila více. Škoda, že mě v dětství minula. Ani tak ale nelituji času, který jsem jejímu čtení věnovala. Nicméně přečtení dalších dílů ze série přenechám někomu jinému.