Věřím, že existují knihy, které mají duši a přicházím na to, že Vlak pro děti může být jednou z nich.
Vcelku jednoduchá a nenápadná obálka by mě nejspíš nenalákala, nebýt ovšem toho chlapce, který
dominuje přední straně. Záhadně působící výraz tváře a hnědé oči slibují zajímavý příběh. Už není
cesty zpět, do tohoto vlaku rozhodně musím nastoupit.
Já taky nejsem vzdělaný, i když mi v ulici říkají „Nobel“, protože toho hodně vím, přestože jsem nechtěl chodit do školy. Učí mě ulice: Procházím se, slyším příběhy, starám se o cizí záležitosti. Žádný učený z nebe nespadl...
Těsně po druhé světové válce je jih Itálie zbídačený a na pokraji hladomoru. Právě tehdy je zorganizována speciální akce – vybrané děti z nejchudších rodin budou vlakem poslány na sever, kde se o ně postarají místní. Pro...
Poté, co skončila druhá světová válka, byla značná část Evropy v troskách. Jedním z těchto nešťastných míst byla i jižní Itálie, jejíž obyvatelé trpěli v područí chudoby. Existovala skupina lidí, která začala realizovat velkou myšlenku: Dostat co nejvíce dětí pryč, co nejdále od neštěstí a hladu, najít jim dočasný domov tam, kde nebudou strádat. Odvézt je vlakem do severní Itálie.
Sedmiletý chlapec Amerigo Speranza patří mezi „děti z vlaku“. Nenarodil se do šťastné doby a život mu toho moc nedal, leda tak obnošené boty, které ho tlačí. Cesta na sever vypadá děsivě, v ulici se o ní vypráví strašidelné věci a malý Amerí neví čemu věřit. Maminka ho posadilo do vlaku pro děti a on je nucený vypravit se do neznáma, možná k nové rodině na sever, možná na práci do Ruska. Jak tohle všechno nakonec dopadne a co na Ameriga čeká až vystoupí z vlaku?
Chodili jsme sem a tam a volali o pomoc, ale nikdo neodpovídal. Nakonec, ani nevím jak, našel Tommasino východ. Měl pravdu: Ze živých jde strach, ale z mrtvýma není legrace...
Recenze
Není toho moc, 190 stránek, knihomolská dávka na jedno odpoledne, a přesto mám pocit, že jsem přečetl rozsáhlý a bohatý příběh. Vlak pro děti se věnuje malému chlapci a na samotném závěru pánovi ve středních letech, kterým se onen chlapec stal. V tom dětském pohledu na svět je něco kouzelného, něco, co mě nepřestává fascinovat a nutí mě vzpomínat jaké to bylo být dítětem. Osvobozující vzpomínky. Závěrečná část příběhu ve mně rezonuje asi nejsilněji, protože ten kontrast mezi dítětem a dospělým je (až bolestně) do očí bijící. Amerigova duše rozervaná na dvě části, které se nedokázaly zacelit ani po téměř padesáti letech. Nemůžu na to přestat myslet.
Je to o dětství, které může být velice složité a skončit rychleji než začalo. Je to o těžkých životních volbách, které mají moc ovlivnit nás na celý zbytek života. Je to také o rodinách, vztazích mezi mámou a jejím synem.
Kněz nám oznámí, že mše skončila, a že můžeme v pokoji odejít, vrátit se domů. Ale v jakém pokoji? Do jakého domova...
Od prvního začtení do této knihy mi Amerigo Speranza pomalu přirůstal k srdci. Prožil jsem s ním všechny ty silné chvíle a emoce. Smál jsem se společně s ním, cítil jsem jeho strach, opuštěnost a zmatek. Hledal jsem společně s ním místo, kam patří. Když se proměnil on, změnil jsem se i já. Skrze papír a inkoust mi Viola Ardone dala to, po čem jako čtenář toužím zdaleka nejvíce, silný příběh. A nejlepší na tom všem je, že tento silný příběh je k dispozici i vám všem.
Jaroslav Fiedor, praporčík, palubní střelec vrtulníku a zdravotník, se v strhujícím knižním rozhovoru vedeném Pavlem Hénikem podělil o své zážitky z misí v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, o své cestě od klukovského snu k tvrdé realitě.
