Na počátku byla zajímavá kniha, nad jejímž názvem jsem si lámal hlavu. Vtipné na tom celém je fakt, že i po přečtení nepřicházel onen heuréka moment, kdepak, klíčový okamžik přišel až teď, v tuto chvíli, kdy píši tento úvod, tomu konečně začínám rozumět. Došlo mi totiž, že i já sám patřím mezi pláňata. Autorka mi vyslala zprávu, já ji přijal a ztotožnil se s jejím významem. S velkou pokorou, ti za to poznání děkuji, Petro.
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný,...
Představuju si, jak mě někdo prořezává a teče mi všude krev a strašně to bolí. Zdá se mi to tak strašné, že si slibuju, že se nikdy prořezat nenechám. Že raději zůstanu plánětem...
Čekání na něco, co nepřichází
Jak vypadá tradiční svět na vesnici? Ten opravdu tradiční zahrnuje domeček, kterému bylo potřeba dostavět krapet prostoru navíc, aby se do něho vtěsnaly dvě generace naráz. Jeho obyvatelé, dědeček, babička, máma, táta, jedna sestra, druhá sestra, si budou užívat společnou blízkost a jejich spokojenost se bude odrážet v rodinné pohodě. Jaká je realita?
Prarodiče tak trochu překáží a ještě si dovolují mít často svůj názor. Otec to tiše trpí a sní si svůj sen o skutečném štěstí v podobě života s manželkou, která si ho váží a nestěžuje si na každou pitomost, možná proto se občas napije. Matka se snaží nalézt spokojenost, ale vůbec se jí to nedaří, opravdu ten život měl vypadat takhle? Práce, kde si jí neváží, mizerné peníze a manžel, který dává přednost hospodě. A nakonec tu máme dvě sestry, které sice netuší, co od života chtít, za to ale vědí, že ta rodinná pohoda, která u nich vládne, je jen falešné pozlátko, protože přiznat si pravdu nikdo ve skutečnosti nechce. Jenže, jaká je ta pravda?
Přítomnost minulostí, budoucnost přítomností, všechno je pro nás stejně nekonečné. Život tu je. A my v něm...
Pláňata
Zabrnkání na tu správnou strunu
Anotace k této knize je napsána tak sofistikovaně, že mi to až vyráží dech. Obávám se, že tomu mohu jen těžko konkurovat, takže pokud nebudete spokojeni s tím, co vám prozradím já, určitě si ji běžte přečíst. A když spokojenost přece jen naleznete, tak si ji přečtěte též. Konec marketingového sdělení. Hurá na recenzi.
Stejně jako u románů Petry Soukupové, i zde se příběh točí kolem obyčejných lidí, kteří mohou připomínat vaše sousedy nebo právě vás. Samozřejmě, to, že píšete o obyčejnosti, neznamená, že to bude mít úspěch, klíčem je jakási opravdovost, která vzniká kolem postav, jejich dialogů a situací, do kterých se dostávají. A pokud je něco, co obě Petry zvládají na výbornou, pak je to vytváření příběhů a postav, u kterých nepochybujete, že se někdy staly a mohly opravdu existovat.
Alena chvíli mlčí, kouká se upřeně před sebe a prsty si pohrává se šňůrkou, která jí splývá až pod prsa. Poslední oranžové paprsky jí dopadají na tvář a s každým dechem se jí na ní vzdouvá jemné chmýříčko, sem a tam...
Na konci převládá radost
Důvodů ke chvále je nespočet. Od krásně zobrazeného pomezí mezi komunismem a převratem, ve kterém se prolíná radost i zklamání, až po pečlivě budované vztahy mezi postavami. Ke slovu se dostávají jak oba rodiče, tak i dcery, takže čtenářstvo má možnost zakusit každý možný úhel pohledu, i když zdaleka nejvíce prostoru dostává mladší ze sester. Nenapadá mě nic, co bych měl potřebu vytknout nebo označít za minus, snad jen občasný chaos, který jsem prožíval, když jsem se snažil přijít na to, která ze sester je zrovna vypravěčem. Vlastně je docela možné, že jím byla vždy jen Pavlína a Jana prostor vůbec nedostávala. Pokud to tak skutečně bylo, pak tady mluvím jen o zmatku ve své vlastní hlavě.
Pláňata byla mým prvním setkáním s autorčinou tvorbou a musím přiznat, že uhranutí jejím umem proběhlo velice rychle. Myslím si, že nebudu zdaleka sám, kdo se v knize utápěl až po uši a když se dostal na její konec, podivoval se nad tím, jak to mohlo tak rychle utéct. Holt, když vás něco baví, čas plyne nemilosrdným tempem. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Pláňata
