RECENZE: Tyhle fragmenty

Jak jsme zvyklí a jak lze předpokládat, Bellová si nepotrpí na patos, byť se nijak nevyhýbá sentimentu a emocionalita je protkaná její tvorbou skrz na skrz. Je až fascinující začíst se do fragmentů, které ukrývají ve valné většině materiál na její krátké romány, jak je známe a jsme zvyklí číst. Umí překvapit, čtenáře baví pozorovat, kam se děj bude ubírat, kde začnou postavy narážet. Každý fragment, každá povídka, má pointu někde ve svém středu, jen výjimečně je to samotný závěr, jindy zase jen tak plyne a my jsme překvapení, zaražení, kam dál se osud postav mohl ubírat, neboť děj končí otevřený a neartikulovaný.

Kdybychom hledali téma/ta, které/á pomyslně zastřešuje/jí vybrané povídky, byl by to bezpochyby život jako takový a přelomové okamžiky v něm, jež se však můžou stát mezníkem pouze pro konkrétního člověka, který na své vlastní časové přímce rekapituluje, přemítá, váhá až odmítá.

Začneme vztahem otec-syn a definicí touhy po uznání ze strany rodiče, který se tváří, že u něj nikdy nezabodujete, a pak už se vezeme v proudu postav. Každá je jiná, v jiné fázi svého života, dětství, mládí, stáří. Jedna hledá lásku na Tinderu, druhá si chce jít jen v létě zaplavat a pubertální rukou odhání svého ctitele, protože teď touží pochopit svou cenu a možnosti, tak oživuje utopence na břehu, aby mu vdechla život, kterému sama zatím nerozumí.

Příběhy se neprolínají, natož doplňují, každý vyplouvá z vlastního břehu, do úplně nového časoprostoru, tak můžeme být chvíli na samotě v horách, nebo u moře u bazénu, kde horník debatuje s mužem v keckách o výchově syna na vozíčku, až dostavíme ten srub z kanadského dřeva, abychom dostavěli i tu rodinnou vazbu Jendy a jeho otce, který jako pan primář odrodil tolik dětí, ale svého syna tak nějak pozapomněl.

,,My bysme si takovouhle dovolenou pochopitelně nemohli dovolit, jezdíme tak leda na chatu. Poslala nás sem zdravotní pojišťovna. Osobně teda moc nevěřím, že by to klukovi nějak pomohlo, ale aspoň se jednou za život podívá k moři. No, a já taky vlastně,“ usměje se provinile. Začíná být horko a on cítí, jak mu po zádech stékají čůrky potu. Otře si čelo ručníkem.

,,Co je mu?“ kývne malý muž směrem k Markovi na vozíčku. Otec se nad Marka nakloní a zkušeným pohybem mu stejným ručníkem utře slinu z brady.

,,Spinální svalová atrofie,“odpoví otec věcně, snaží se, aby neměl v hlase žádnou hořkost.

(Konec sezóny, s.109) 

Bellová je bravurní vypravěčka, syrová a konkrétní, nedá se odložit a její nenápadné, trefné obraty, hraničí s mistrovstvím. Přestože se jedná již o několikátý výbor povídek, který jsem letos měla tu možnost poznat, včetně Dlouhé trati od Viktorie Hanišové, musím jej označit za ten nejsilnější. A vřele jej doporučuji každému nadšenci této spisovatelky, ale i těm, kteří by rádi získali polemiku nad bytím bez zatěžkanosti vlastních post-dedukcí. Bellová má příběh, postavy i odpovědi – a vše vám dokonale naservíruje na zlatém podnose.

Hodnocení: 90 %