Příští rok v tento den E-kniha

„Co když vás celý život něco táhne k jednomu člověku – jen se pořád míjíte?“ ‍❤️‍ Tohle je ten typ knihy, kterou přečtete jedním dechem. Nenáročná, milá, trochu bláznivá, trochu osudová. A přitom vás nutí přemýšlet nad tím, jak snadno se lidé můžou celý život míjet a ani o tom nevědět. ✨ To propojení postav napříč lety a náhodnými setkáními bylo geniálně provedené. Fakt mě bavilo, že byli na stejných místech, dýchali stejný vzduch – a přitom se minuli o kousek. ‍♀️ Minnie. Hele – za to jméno bych svoje rodiče asi taky trošku proklínala. Ale jako člověk? Tvrdohlavá, občas na facku, ale… reálná. Viděla jsem názory, že se na třicet chová jako puberťačka. A jako co? Existuje snad věk, kdy musíme přestat být spontánní a začít být nudní a vážní? ‍♀️ Mně to nevadilo. Vadilo mi spíš to, jak byla zatvrzelá a nevděčná i v situacích, kdy fakt nemusela. ‍♀️Její máma? To je kapitola sama o sobě. Místo radosti z dítěte řeší křivdu starou jak dinosauři. Chápu zklamání – ale řešit celý život, že nedostala soutěžní výhru? No… možná trochu přehnané. ‍♂️Greg? O tom se snad ani nebudu rozepisovat. Tenhle chlapík si nezaslouží ani odstavec. Prostě: vůl. A hotovo. Ale víš, co mě fakt zarazilo? Scéna s Connie. Tara říká, že si nepamatovala její příjmení, ale Quinn hned ví, o koho jde. Jako jak? Trochu logické díry tam byly – ale vzhledem k tomu, jak příjemně se kniha četla, jsem to byla ochotná odpustit. ‍♂️A Quinn? Na mě působil dost plaše, nijak zvlášť výrazně – žádný typ, co by vás hned strhnul. Ale čím víc se o něm člověk dozvídá, tím víc chápe. Není to žádný romantický hrdina roku, ale je to chlap, který si něco prožil a postupně si znovu staví svět. A to má svou váhu. Nenápadný, ale v jádru vlastně fajn. Celkově: Hřejivé, osudové, pohodové čtení s kapkou romantiky a dávkou životních šíleností. Ideální na večer, kdy chcete věřit, že vesmír ví, co dělá. A že i když se lidé míjejí… nakonec se najdou.