Dům v Matoušově ulici

Tato knížka je velice čtivá. Příběhy lidí z domu v Matoušově ulici v Praze na Smíchově jsou zajímavé, o zajímavých lidech. Kapitoly o historii domu se prolínají s událostmi ze současnosti, které děsí nejen autorku, ale asi nás všechny. A jelikož tento konkrétní dům znám (chodila jsem kolem něho do školy), byla tato kniha pro mne o to víc zajímavá. Doporučuji.

Tahle kniha mě bohužel vůbec nebavila. Působila na mě ne jako čtivý román, ale jako nudná učebnice dějepisu plná jmen, ve kterých jsem se absolutně ztrácela. Autorka skáče z minulosti do současnosti a zase zpět, zmiňuje osudy skutečných historických postav, ale vždy jen ve zkratce, pár větami, načež se přesouvá k jinému příběhu. Věřím, že autorce muselo dát velkou práci veškerá data sesbírat, ovšem způsob jejich prezentace je z mého pohledu nepodařený.

Zamysleli jste se někdy nad tím, co by váš dům nebo dům vašich předků mohl říci o všech jeho obyvatelích? Já bych to rozhodně ráda věděla, stejně tak, jako Tereza Boučková. Téměř před sto lety koupil vdovec Eduard Schwarz dům v Matoušově ulici, aby získal pro svou rodinu důstojné sídlo. Naše historie není v mnoha případech lehká a odráží se na osudech lidí, i na osudech domů. Autorka si dala velkou práci a začala sledovat stopy rodiny Schwarzových, ale i dalších obyvatel, kteří se ocitli ve stejném domě, i když v jiném čase. Jelikož mám ráda knihy podle skutečných příběhů a mám ráda i knihy Terezy Boučkové, kniha mě okamžitě zaujala (a to nejen díky své zajímavé obálce). Teď už vím, že jsem udělala dobře, že jsem si ji přečetla, neboť byla skvělá! Od prvních stránek příběh vtáhne a rozhodně upoutá čtenářovu pozornost. Mě si kniha získala natolik, že jsem ji nemohla odložit a přečetla ji na jeden zátah. Z textu je cítit určitá naléhavost, která vás zasáhne a pohltí. Probudí ve vás emoce a budete znovu prožívat hrůzy z minulosti. A to nejen té dávné. Autorka se zde dotkne i války na Ukrajině, přepadení Izraele nebo tragédie na filozofické fakultě. Přináší nám tak pohled i na náš současný život. Když jsme se v knize dostali do období druhé světové války, do koncentračních táborů, tak i když mám načteno hodně podobných příběhů, tak tím, jak je to napsáno, mě to neskutečně zasáhlo, bylo mi z toho úzko a pobrečela jsem si. Je skvělé, že na předsádce knihy je uveden určitý typ rodokmenu, není to jen rodokmen v rámci jedné rodiny, ale spíše rodokmen celého domu. Při čtení jsem ho ráda využila, abych se ujistila v příbuzenských vztazích. Celá kniha je velmi upřímná a až hodně osobní, ostatně, na to jsme u autorky zvyklí. Za mě je to rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím od Terezy Boučkové četla.

Poutavé a poučné čtení z našich ne tak dávných dějin v nenápadném domě na Smíchově, kde prostřednictním nájemníků nahlédneme do jejich životů.

Nepřehledné, ačkoli je tam spousta velkých osobností a osudů, je to dost nezajímavé, a s ověřováním faktů si autorka moc starostí nedělala, hlavně že se to hodí do krámu. Zklamání