Vytrácení

Někdy narazíte na knihu, kterou otevřete – a nepustíte, dokud nezmizí poslední slovo. Vytrácení je přesně taková. Četla jsem ji na jeden zátah, fascinovaná tím, jak něco tak malého může v sobě nést tolik emocí, bolesti, nevyřčeného i lidsky pravdivého. Zoska Papużanka (už jen to jméno je samo o sobě krásné) napsala dílo, které se vymyká všemu, co běžně čtu. Polské autorky se ke mně moc často nedostávají – a je to škoda. Tohle bylo nečekaně silné, originální a formou psaní naprosto jedinečné. Na malém prostoru rozehrává autorka velké drama – tiché, hluboké, intenzivní. Po smrti babičky Krystyny se otevírají vzpomínky, rány, stará tajemství a vztahy, které bolí právě tím, co v nich chybí. Vyprávění je subtilní, poetické a přesto velmi syrové – jako byste se dívali na vlastní rodinu v zrcadle, jen trochu jinak. Je těžké tuhle knihu zaškatulkovat – není to klasický román, není to ani typické drama. Je to spíš literární sklenka ticha, v níž každé slovo něco znamená. Dlouho ve mně bude doznívat. A jsem ráda, že jsem ji objevila

Kniha má zvláštní styl psaní plný myšlenek a když si na to po chvíli zvyknete, necháte se vést na vlně jedné rodiny. V té rodině zemřela babička. Babička Krystyna měla svůj život, svoje problémy, svoje vrtochy a její smrtí se otevírá třináctá komnata všech jejich dětí a vnoučat. Hluboké i lehké myšlenky na smrt, umírání, žití i nežití. Ne vždy pochopíme jeden druhého. Proč děláme různá rozhodnutí, která přinesou bolest druhým? Proč jsou všechny ty věci, které za svůj život nashromáždíme tak důležité? Cenu mají jen pro žijícího. Příbuzný jeho věci většinou nepotřebují, nemají k nim vztah. Je potřeba vyklidit byt, vymalovat, věci vyhodit nebo dát do charity. Kniha nemá děj, ale donutí vás přemýšlet.. Každý by měl napsat knihu o smrti… Poeticky napsaná kniha o smutných věcech, která k životu patří. Každý se s tím vyrovnáváme po svém, ale všichni se s tím setkáme. Zemře nám blízký člověk. Už se ho na nic nezeptáme, nic si nevysvětlíme, jeden den tu byl a druhý den není… Kniha má kouzlo v tom, číst mezi řádky. Vyvolat si vzpomínky na svůj život, svoji rodinu. Přesto mi v druhé polovině něco malinko chybělo. A přijde mi, že to bude jedna z knih jako je Malý princ. V každém věku vyvolá něco jiného….

Román o jedné rodině, který je plný emocí a odhalených tajemství. Když umře babička Krystyna, vyplouvají na povrch vzpomínky, které nás donutí se zamyslet nad spoustou otázek. Musím se přiznat, že tato kniha mě zaujala hlavně svou krásnou obálkou, anotace již nebyla tak důležitá, ale je fakt, že rodinná dramata já můžu. A co jsem nakonec dostala? Naprosto skvělý, jiný, originální příběh a je mi jasné, že pokud u nás vyjdou i další autorčiny knihy, já je budu nutně potřebovat. Od prvních řádků miluji autorčin styl. Tak nádherný text! I samotný příběh je skvělý a hned mě vtáhnul, pohltil. Sama jsem se v něm našla. Je tak lidský, a přitom tak krásný. Je neskutečné, jakým způsobem dokáže autorka popsat naprosto obyčejné věci. Jednoduše, avšak neobyčejně. I když je kniha hlavně o smutných a vážných věcech, dokázala mě autorka rozesmát. Ne že by to byla humorná kniha, to rozhodně ne, ale spíše je zde poukázáno na takové věci, které mi jsou blízké a jsou popsány tak, že se nad nimi prostě musím pousmát. Je tu tolik životní pravdy a tolik emocí! Užívala jsem si každičkou větu. Při čtení jsem se snažila pochytat vše, co nám autorka chtěla říct, ale možná, že si knihu přečtu ještě jednou, abych našla všechno. Je tu docela dost postav, čtenář by se mohl místy i ztrácet, ale na druhou stranu, to, o kom je řeč a kdo to vlastně je, je tu vysvětleno či spíše připomenuto vždy v pravou chvíli a těmi správnými slovy. V medailonku autorky se píše: „… v jejichž textech se snoubí hluboké teatrologické znalosti, jež získala při studiu divadelní vědy, s mimořádným autorským hlasem…“ a s tím naprosto souhlasím.