Krysa

Co kdyby Frank Rosenblatt v roce 1971 neutonul při nehodě, ale místo toho byl tajně zachráněn ruskou ponorkou a převezen do SSSR kde by vedl výzkum umělé inteligence? "Třetí výročí gibelu trávíme spolu, jen ty a já. Za poslední půlrok jsem neviděl ani živáčka. Poté co jsem minulý podzim utekl z domova, narazil náhodou na tuto chatku a už se neodvážil odejít. Vím určitě, že její majitel, který by si ji nárokoval zpátky, se nikdy neobjeví. Přestal totiž existovat v tentýž okamžik, kdy udeřil gibel a všechny stroje se vypnuly." Rozhodně zajímavý příběh a v dnešní době, kdy je umělá inteligence na vzestupu, i obrovské varování. Kam až může lidstvo zajít, aby neztratilo svou lidskost? Hlavního hrdinu Pavla Dybenka poznáváme vlastně na konci jeho cesty. V malé chatce uprostřed pustiny. Bez dalších lidí, jen s divnou panenkou. Pavel zde zaznamenává celý svůj příběh. A my se retrospektivně dozvídáme, co se vlastně stalo předtím, než se v chatce s panenkou objevil. Já retrospektivní příběhy miluji, takže jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že i tohle bude ten případ. Rozhodně se nejedná o snadné čtení a nebude to kniha pro každého. Na to musím v této recenzi upozornit. Příběh má hodně dějových linek, které se proplétají, někdy jsem se malinko ztrácela, co se stalo dřív, co později, hodně věcí jsem si i googlila. Například život F. Rosenblatta, jeho vynálezy, co byl vlastně jeho perceptron atd. Nakonec se ale všechny dějové linky propojily v celistvý a originální příběh. Autor nám sice po cestě nechával drobečky. Hodně věcí naznačil, ale jistotu jsme vážně měli až na konci. Postavy mi k srdci nějak extra nepřirostly. Celý příběh je vyprávěn až strojově. Možná za to může i to, že Pavel oslovuje své rodiče celým jménem, to samé platí i u ostatních postav. Což mi přišlo hodně odosobněné a četla jsem tak o jejich životě jako by to byly spíš fakta v novinách. Věřím, že tohle přesně byl ale autorův záměr. Rozhodně je to kniha, která si zaslouží vaši pozornost. Je to kniha, po jejíž dočtení budete ještě hodně dlouho nad vším přemýšlet.

Jak by se dal debutový román finského autora Samiho Tissariho čtenářům ve stručnosti popsat? Jen velmi těžko, jelikož knihu s tak rozmanitým a bohatým dějem už jsem dlouho nečetl. V příběhu se nepřetržitě střídá několik časových rovin. V 80. letech minulého století sledujeme dospívajícího Pavla Dybenka, žijícího se svou rodinou ve vesničce zvané Buratino, která se nachází kousek od Finského zálivu v Sovětském svazu. Po smrti strýce a otce prchá Pavel se svou matkou do sto kilometrů vzdáleného Finska, kde jeho příběh pokračuje až do dospělosti, konkrétně do 23. února 2019, kdy dojde k totálnímu rozpadu společnosti. Zmíněný rok nabízí spoustu vymožeností, o kterých si můžeme v roce 2025 nechat jen zdát. Ano, jedná se o dystopický román s alternativní historií, který si fakta upravuje dle svého uvážení a nabízí spoustu bizarností. Tak například: těžce nemocní jsou uchováváni v tzv. Zbarského kapslích, které dohlíží na jejich životní funkce; tzv. granostat o vás dokáže během pár minut zjistit celou řadu informací – od inteligence, přes sexuální orientaci, až po možné skryté duševní choroby a dědičné slabiny; recyklace dospěla do takové fáze, že jsou z odpadu vyráběny věci, o nichž nikdo neví, k čemu mají sloužit a jsou mezi spotřebitele distribuovány v podstatě zdarma; do války s Afghánistánem jsou nasazovány panenky poháněné radioaktivní baterií s životností sto let, které v sobě ukrývají výbušninu, jež se aktivuje nastavením končetin do určité pozice; po světě se pohybuje čím dál více syntetických lidí, kteří se od těch skutečných liší „pouze“ tím, že nemají fyzickou podobu. Lidé jsou postupně nahrazovány automatizací, kterou má na starosti titulní krysa, mozek všeho, dohlížející na síť umělé nervové soustavy fungující na bázi elektrických impulzů. Stroje spolu přes ni sdílejí všechny své vědomosti. Paradoxem je, že i přes všechny zmíněné technické vymoženosti není po celou dobu zmíněn mobilní telefon, a tak lidé neustále po kapsách hledají drobáky, aby si mohli zavolat z telefonní budky. Román také hojně využívá reálných postav. Můžeme se dočíst o Frankovi Rosenblattovi, americkém psychologovi, který se již v minulém století pohyboval na poli umělé inteligence a který je v románu po své fingované smrti v roce 1971 přetažen na stranu Sovětského stavu, o Pavlovi Jefimoviči Dybenkovi a jeho „hrdinských činech“, o Billu Gatesovi, který doslova přes noc přijde díky sovětskému vynálezu o střechu nad hlavou a ve Finsku se jeho vášní stane štípání dřeva na podpal, nebo o americkém prezidentovi Sylvestru Stalloneovi. Sami Tissari svůj příběh okořenil notnou dávkou černočerného humoru, jak se na Seveřana sluší a patří. Nenechte se odradit mým možná poněkud zmateným popisem. Je opravdu velmi těžké vystihnout všechnu tu pestrost, kterou tento neuvěřitelný příběh oplývá. Autor píše zábavně a srozumitelně a věřím tomu, že dokáže uspokojit většinu čtenářů. Krysa je nenápadná kniha, která by mohla lehce ujít vaší pozornosti. Byla by to ale opravdu velká škoda, protože je to vtipný, melancholický příběh, který svým stylem vyprávění ani na okamžik nenudí. Skutečně se jedná o skrytý klenot a pro mě velké překvapení letošního roku. Pokud máte rádi genialitu a bizarnost děl Chucka Palahniuka a Kurta Vonneguta Jr. a absurditu Hellerovy Hlavy XXII, Krysa nesmí vedle těchto literárních velikánů ve vaší knihovničce chybět. Nebojím se napsat, že se zcela jistě časem stane stejnou klasikou. Mimochodem věděli jste, že největší lahůdkou je pro mravence sperma?