RECENZE: Aspoň jsem to zkusil

Autorem knihy Aspoň jsem to zkusil je inženýr architekt Michael Třeštík (1947). Pracuje na volné noze jako výtvarný kritik, publicista a spisovatel. Je také sběratelem starožitností, manželem režisérky Heleny, otcem fotografa Tomáše a režisérky Hany a tchánem spisovatelky Radky. A právě o tom všem, a mnohém dalším, vám v knize povypráví.

Michael Třeštík svým inteligentním, suchým, skoro anglickým humorem popisuje všemožné situace a události, které prožil během jednoho roku svého života. Dělá si legraci sám ze sebe, a přitom jakoby mimochodem, zmiňuje členy své rodiny nebo své přátele a zajímavé činnosti, kterým se ve svých sedmdesáti letech aktivně věnuje. Píše, kreslí, překládá, cvičí, běhá, čte, cestuje, věnuje se rodině a má rád psy…jaké to však bude mít následky vás v podání Michaela Třeštíka úplně odrovná. On zůstane nad věcí – aspoň to přece zkusil – ale vy budete řvát smíchy.

Nechlubí se, tedy alespoň ne prvoplánově, jen informuje, zřejmě aby bylo jasno kým je. Kromě toho, že vás také něco naučí, například jak nejlépe začít psát, malovat, jak založit sbírku, nebo dokonce jak házet lopatou (podle rady jednoho Roma, který si říká Cikán), jde také příkladem v chování ke slušným, příp. neslušným lidem. Zdá se, že ví, co nejlépe v tomto směru funguje. A zase se budete muset usmívat. Nadto určitě oceníte a bude vám sympatická pokora, s jakou vzdává hold všem možným profesím, nejenom těm uměleckým, anebo té své.

Styl Michaela Třeštíka je docela zvláštní. Vypráví historky, které různě přeskakuje a o kus dál se k nim zase vrací. Přesně, jako když si s někým, třeba u sklenky vína, přátelsky povídáte, cítíte se naprosto přirozeně a máte chuť přidat také něco k dobru. Zkrátka se dobře pobavíte a hezky si popřemýšlíte. Tuhle knížku budete mít rádi.

 „Ale neboj se, ještě neumřeš, smrt je teprve na sadě a třese švestkou.“ …To třeba je verš, který mi připadá hodně sugestivní. Sugestivní sám o sobě, kontext se zbytkem básně ani není podstatný. Je v něm sad, švestka a smrt…Mně ale v tom verši nejde ani o švestku, ani o sad nebo smrt, ale o to nádherné kolísání mezi blízko a daleko …neboj se…smrt je teprve na sadě… to teprve, to znamená, že je ještě daleko. Jenže už je na sadě a sad je přece vždycky blízko. Za stavením je dvůr, pak stodola, zahrada a hned potom sad. Sad je přece strašně blízko! Je součástí našeho prostoru. A ještě ke všemu ta smrt třese švestkou. Nejenom, že smrt je drzá a sebevědomá, protože třese stromem, ona třese švestkou! Tou určitou konkrétní švestkou, to už je strašně blízko, když vidím, co je to za strom, když vím, která švestka to je…