Proč je Labyrint pohybu, rozhovor mezi Renatou Červenkovou a Pavlem Kolářem v knižní podobě, jednou z neprodávanějších knih tohoto měsíce? Zjistěte v knižní recenzi.
„Není osamělejšího člověka než ten, který má rád jen sám sebe.“
Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. (1963) pro mnohé z nás již není neznámou osobností. Jeho názory z pohledu fyzioterapeuta na souvislost činnosti mozku s pohybovým aparátem a potažmo vlivu stresu, přetěžování, vztahových problémů a touhy „užívat si života“ na náš organismus, jsou někdy až kontroverzní a mnohdy se nám nemusí líbit. V koutku duše však i my nejzarytější víme, že má pravdu.
„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i ...
Není proto divu, že přestože on sám mezi svými pacienty nedělá rozdíly, pro léčení svých neduhů volí naše známé celebrity právě jeho. Za všechny můžeme jmenovat např. Václava Havla, Helenu Vondráčkovou, Jiřího Korna, anebo ze sportovního světa Jaromíra Jágra, Kateřinu Neumannovou, Romana Šebrleho a další. To vše a ještě mnoho dalšího zasvěceně rozebírá s Pavlem Kolářem novinářka a redaktorka Renata Červenková v knižním rozhovoru Labyrint pohybu, který v tomto roce, s krásnými ilustracemi Radka Petříčka, vydalo nakladatelství Vyšehrad.
„Čtení je pro vývoj myšlení nenahraditelné, protože člověka nutí, aby o přečteném přemýšlel a abstraktní text si pospojoval a konkretizoval….“
Obsah knihy je rozložen do jedenácti kapitol a jedné přílohy. Každá z nich je zaměřena na jiné téma. Renata Červenková pokládá Pavlu Kolářovi chytře postavené otázky, on na ně odpovídá a my si připadáme tak, jako bychom s oběma seděli v obýváku. Rozhovor je velice dobře veden. Témata na sebe nenásilně navazují a my si ani nevšimneme, že jsme volně přešli od jednoho tématu k dalšímu.
Vše začíná – v knize i v životě – naším narozením a končí naší smrtí. Mezi dětstvím a stářím je dlouhá cesta, kterou si můžeme a nemusíme zpříjemnit. Pavel Kolář nám dává na výběr. Na konkrétních případech, se kterými se osobně setkal, ale i sám na sobě představuje, jak vlivná je výchova dětí na jejich další život…může se to zdát až drsné a někteří z nás to nebudou chtít slyšet…zároveň však uznává, že to, co považuje za nesprávné, nemusí být ještě nepochopitelné. Je jiná doba než bývala za našich rodičů a prarodičů. Kolem číhají nebezpečí, která tam dříve nebyla a společnost výchovu tomuto jevu přizpůsobuje. Nese si však i svoje následky. Děti jsou málo odolné a na to, co je čeká v dospělosti jsou nepřipravené. Všechen ten spěch a z něj plynoucí stres, které dnešní doba přináší, vyžadují i fyzickou připravenost. Náš mozek vysílá: …to nevydržím, musím si odpočinout .. a tělo onemocní. Naše smysly, vnímání – tedy intuice - a fyzická zdatnost jsou nevyrovnané.
Pavel Kolář mluví o psychosomatice. Tuto problematiku zmiňuje i v dalších otázkách lidského života. Proč jsme tak úzkostní až depresivní, když naše babičky nebyly? Proč většinu z nás bolí zrovna záda? Jaký vliv má na práci našich svalů dýchání? K čemu je dobrá vysoká škola a mají lázně smysl? Co ovlivňuje naší fyzickou obratnost? Nevyhýbá se ani vyjádření svého názoru na naše zdravotnictví a vzájemnou spolupráci jeho oborů, i o tom, jak velký pokrok zaznamenal obor léčebné rehabilitace.
„..je důležité dát život létům, ne léta životu…“
V poslední části knihy se zcela přirozeně autoři rozhovoru dostanou ke stáří a smrti. Hovoří o tom, že se lidé dožívají vyššího věku a tělo na to není uzpůsobené. Také o sníženém prahu naší bolesti, genetice, pasivitě, mozku a pilulkách. A zase ta psychosomatika. Kruh se uzavírá, přichází odcházení. „Přežíváme to, co bychom už přežít neměli. Bojujeme o život víc, než si život zaslouží..“ Na tomto místě musím zmínit, že Pavel Kolář je muž věřící a také sám těžce nemocný a přestože nijak jeho náhled na tuto fázi života nezpochybňuji, domnívám se, že se mu věta „..lékař nemá prodlužovat život za každou cenu“ , říká poněkud lehčeji, než by se říkala například mně.
Na závěr Pavel Kolář vložil úžasnou přílohu – Dělejme to jako děti. Na sérii fotografií nám ukazuje to, jak malé děti, dříve než se postaví na nohy, cvičí. Jejich pohyby - cvičení ve vývojových pozicích – jsou ty nejpřirozenější, jaké jsme my lidé kdy dělali. Zkusme to s nimi!
Labyrint pohybu je velice příjemné a zajímavé čtení. Pavel Kolář je otevřený a není sebestředný, jak by se mohlo nabízet. Přiznává své osobní úspěchy, ale i své chyby a to, že názory lze v průběhu života přehodnotit či dokonce zcela změnit. S Renatou Červenkovou si povídá o věcech, které trápí každého z nás, některé naše myšlenky nám potvrdí, některé v nás vyvolá a mnoho nám toho vysvětlí. Jsem ráda, že si nic, jako svoje know-how, nenechal jen pro sebe a o své zkušenosti a znalosti se s námi podělil. Mě asi nejvíce oslovilo jedno jeho krásné vyjádření, o které se podělím zase já s vámi:
„Už vím, že kaluž se nemusí jen přeskočit, může se i obejít. Hodně jsem ubral ze svých vášní, méně odsuzuji, spíš se snažím být soudný. Také už vím, že nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný. V životě je důležité mít nějakou vizi a směr, z nichž nesmíme ustoupit. Důležité také je, aby člověk nebyl životními událostmi vláčen, aby se naopak podílel na jejich tvorbě. Jinak vás to odtáhne někam, kam třeba vůbec jít nechcete. Je dobré si občas najít chvilku a zeptat se sám sebe, zda tam, kam míříte, vůbec chcete a hlavně proč a zda to má skutečně smysl. Podstatné je to, abychom své cesty jednou ve svém svědomí nelitovali.“
