Jak se stát nikým

Máme svobodnou vůli? Podle Jirky Charváta ne. Není ale sám, kdo zastává tento názor a pohled na lidské vědomí a chování. Co se schovává za pocitem já? K čemu to je a kde to má mezery? Jirka představuje velmi čtivě koncept sebe sama, jeho jednotlivé složky, výzkumy v oblasti neurovědy, stejně jako problémy způsobené egem, dualismem vnímání a nabízí jiný pohled na sebe a svět. To vše v krátkých kapitolách s mnoha odkazy na další zdroje a autory, věnující se otázce svobodné vůle a kostruktům v naší mysli. Nabízí cestu, která může přinést nadhled, úlevu, nesouzení sebe ani druhých a umožňuje zařadit v životě spíše pozorovací a bdělý mód, než věčnou ruminaci uvnitř hlavy o sobě a druhých. Knihu rozhodně doporučuji jako skvělý začátek a rozcestník v otázce zájmu o vůli, možném jiném pohledu na vnímání sebe sama, úvod do neduálního vnímání, meditace, a to vše ve stylu Sama Harrise, tedy odproštěné o náboženské konstrukty. Za mě super český počin jasně a čtivě shrnující kopu dostupného k tématu a skvělý podnět na mojí vlastní cestě světem, meditací a vnímáním sebe sama.

Čteno paralelně s knihou Hlas ze San Piega a sledováním seriálu Pět Statečných (iVysílání). Zatímco v obou posledně jmenovaných počinech věci dávají smysl, hrdinové se chovají logicky, nad jejichž životní moudrostí často nelze než žasnout a láska je nadějí, která umírá poslední v zákopech mezi řádky, v knize „Jak se stát nikým“ lze žasnout snad pouze nad tím, kolik neplechy dokáže napáchat jedna jedovatá žába v průměrně inteligentní lidské mysli. Autor původně kvalitní komixové literatury o onanování se po svém intoxikačním probuzení a následném odchodu z kancelářského prostředí vydal nejen na degradující cestu od slam poetry ke standupu, ale zároveň také směrem vzhůru do vesmírů zaplněných blábolením Deepaka Chopry a výzvám jak z obálky časopisu Strážná Věž vypouštěným z úst k eugenice a rasismu inklinujícího, radikálního islamofoba Sama Harrise, který si slovo film asociuje s názvem Vetřelec. V souladu s převládajícím trendem v této názorové bublině tak často citovaná „nejnovější zjištění neurovědců“ podstupují stejný proces vulgární spiritualizace, jako výsledky práce teoretických fyziků v eintopfu Dr. Chopry. Požehnání Charvátově knize od Prof. MUDr. Jiřího Horáčka je překvapivé jen do chvíle, než si uvědomíte, že tento člověk se živí podáváním psychedelik za FO za účelem brain-hackingu, ačkoliv neuroplasticity a neurogeneze je v tom asi stejně, jako když se v pokročilém věku naučíte nové sprosté slovo. Co se jádra doporučované praxe týče, jde v podstatě o princip známý každému uživateli psychedelik, který strávil hodiny prohlížejíc si v nekonečném údivu vlastní ruku. Tedy každému. Přesvědčovací taktika je založena na osvědčených technikách prodavačů neo-advaity. Je namístě poznament, že už začínají vznikat neo-advaita harm reduction podpůrné skupiny zaměřené na zotavení se z těchto mozkových výplachů. Pokud jste ochotní nechat si naservírovat „Úvod do meditace stokrát jinak“ od klauna raději než od Královnina šaška (1985), knihu si přečtěte. Jakkoliv ubohé se může zdát nahrazovat myšlenky samotné myšlenkou, že myšlenky jsou jen elektrické výboje a stát se tak takzvaným „pozorovatelem“, v určitých případech vám to skutečně může zabránit vymýšlet různé kraviny, což může být úlevné. Bohužel jen do chvíle, než si uvědomíte, že svět je plný lidí, kteří to, čeho jste přijeli plní z jedenapůldenního workshopu Jiřího Chraváta za 9900 Kč (kde jste s vaničkou vylili i dítě), tak nějak dávno žijí. Akorát o tom, stejně jako o tom, jak souloží, veřejně nemluví.