Komu zvoní hrana

John Donne (1572-1631), typický "básník dvojí podoby", je v celé Evropě zcela jedinečnou osobností z přelomu renesance a baroka a neopakovatelným způsobem vyjadřuje skeptické životní pocity, jaké taková přechodná období provázejí, i manýristickou metamorfózu tehdejší poezie. Donneova vnitřní polarita vystihuje nejen peripetie jeho životní dráhy - od elegantního hejska se sklony k válečnickým a milostným dobrodružstvím ke konvencemi doby zaskočeného mladého muže, který se musel oženit a z existenčních důvodů stát učeným a uznávaným kazatelem v londýnské katedrále svatého Pavla -, ale i dovršení a zlom alžbětinské poezie, její doznívání a vyústění do "metafyzického" básnictví baroka. Z toho období pochází po celém světě zdomácnělé citáty o tom, že "žádný člověk není ostrov" a že se nemáme ptát, "komu zvoní hrana". (Druhý převzal Ernest Hemingway.) Knížka obsahuje výbor ze všech období tvorby - Elegie, Veršované dopisy, Paradoxy a problémy, Písně a sonety, Anatomie světa, Duchovní básně, Zbožné sonety -, nezbytný komentář i esejistický medailon. Reedice překladu Zdeňka Hrona (Klub přátel poezie v roce 1987) vychází v opraveném a nově upraveném vydání po sedmadvaceti letech.

Sdílet