Můj bratr

Doslova a do písmene jsem to vdechla. Už aby byly další.

Pro mě byla knížka ránou přímo na solar. Kdysi jsem podobné pocity prožívala u Houbařky Viktorie Hanišové. Pocity bezmoci, pocity zloby, smutku všeho dohromady. Proč se tohle musí dít dětem v rámci jejich nejbližší rodiny, proč lidé trápení mají tendence dále trápit. Jde z toho na člověka strašlivá bezmoc. Způsob psaní bez diakritiky a slučování jmen už jen podtrhovalo ponurou atmosféru švédského severu. Přectěte si to !

Kniha mi vytřela zrak. Nejdříve tím, jakým stylem je psaná. Žádná přímá řeč, jména s malými písmeny, mnohdy dvě až tři slova dohromady. Ale kupodivu to knize vůbec nevadilo. Po chvíli jsem si zvykla a četla a četla. Kniha s upřímnou surovostí odkrývá bolavá místa minulosti. Švédská vesnice na okraji světa. Jana Kippo se vrací do míst, kde se narodila. Za bratrem dvojčetem, který pije. Za matkou, kterou nenávidí téměř stejně jako svého otce. Neví jak dlouho se zdrží Přítomnost odkrývá minulost a na povrch se otvírají staré rány. Tak moc to bolí. Jana zjišťuje další okolnosti a tajemství. Zdá se, že pravda nikde nekončí. Každý občan v téhle zprapadené vesnici má svoje tajemství, které je provázané s nějakým dalším. Jana se musí s tím vším vyrovnat. Přiznat pravdu, vzpomenout si. Kdo neměl hezké dětství, bude posílat zlobu dál. Kdo byl v dětství bit, bude bít své děti. Jde to někdy zastavit? Kniha vás nenechá vydechnout, až na konci. Najde Jana své místo v životě? Dokáže dostat bratra ze závislosti? Dokáže všechny kostlivce minulosti pozavírat zpátky do skříně? Do dalšího dílu určitě půjdu.

Kniha byla výborně napsaná,pouze na chyby v textech a psaní jmen dohromady,musel člověk zvyknout.Pribeh je syrový, temný,chce se mi napsat"až strašný".Budete muset číst a číst dokud nebudete na konci.Ihned po přečtení jsem hledala další díl,ten si musím přečíst,až bude přeložený do češtiny.