O dívce Grace

Kniha plná emocí s příběhem, který Vás upoutá a často dostane do napětím.

Kniha mě nebavila. Snažila jsem se jí prokousat do konce, když ani po 300 stranách nenaplnila moje očekávání, musela jsem ji odložit. Škoda.

Nechala jsem se zlákat krásným vzhledem knihy a výtažku z knihy. Znělo to zajímavě a napínavě. Opak byl pravdou. S postavou Davida jsem prožila skoro celý jeho život, ale pořád jsem čekala na něco víc a to nepřislo. Asi jsem měla velké očekávání od knihy a autora (Jsou světla, která nevidíme jsou super) a musím říct, že kniha mě vůbec nebavila. Já dočítám knihy, takže mi to trvalo, ale dočetla jsem to. Přišlo mi to zdlouhavé, nudné a skoro bez žádné akce.

No, Anthony Doerra, obdivuju, zbožňuji. Po titulech Světla, která nevidíme, Zeď vzpomínek a povídkách Sběratel mušlí jsem musela mít i tuhle knihu. Předchozí jsou moje nejoblíbenější. Ale mám pocit, že tento román je přeceňován, dojemný zas tak není, je psán vytříbeným a zajímavým stylem, ale prostě to není ono. Na dlouhé večery ideální, ale abych bez té knihy nemohla bát a dychtivě se zajímala o konec ? To ne. Ano, zajímalo mě jak to dopadne, zajímal mě nějaký konečný zvrat, ale je to prostě nenáročné večerní čtení bez výraznějších emocí..

Kniha mě bavila. Téma znělo slibně, slovní zásoba autora byla široká. Popisy byly zajímavé, avšak někdy mi už lezly na nervy. Děj dělaly zdlouhavý, vláčný. Rozuzlení bylo, jak už je asi zvykem, na posledních stech stranách, což u knihy s téměř pěti sty stranami není úplně lákavé. Ze začátku si člověk přeje, aby to dobře dopadlo, a na konci ho to již přejde, poněvadž to, nač čekal, přišlo příliš pozdě a prvotní elán mezitím vyprchal. Ale jinak to stálo za to. Vzhledem k ostatním komentářům tady jsem se bála, jaká hrůza to bude, a vida - nebylo to tak hrozné.