Zvedá se vítr

Po nadšení z první knihy mě tato naprosto zklamala. Postrádala jsem tajemnou strašidelnou atmosféru první knihy, tato je plná hořkosti, nešťastných lidských osudů. Jako by toho nebylo dost v reálném životě. A paní spisovatelko (která tento názor nejspíš číst nebudete, ale nemůžu si pomoct) - dělá vám dobře psát o trýznění zvířat?! Užíváte si to?! Co se to s vámi spisovateli děje? Proč máte takovou potřebu cpát scény týrání zvířat do každé knihy? Zešíleli jste všichni? Od vás už si žádnou knihu nekoupím.

Sepot z lesa byl skvely, tohle me bohuzel vubec neoslovilo, do cteni jsem se musela po dlouhe dobe nekolikrat v prubehu knizky opravdu nutit. Stylisticky je to stale skvostne, jinak me to ale bohuzel opravdu nebavilo.

Skvělé mysteriózní čtení, popisy i přirovnání krásně vybarveny. Za mně vyrovnané s autorčinou prvotinou, Šepotem z lesa, kde vládne podobná atmosféra, jen nyní se smutnějšími osudy.

Na knihu jsem se po přečtení Šepotu z lesa těšil, úplně zklamán jsem nebyl, ale poutavost první knihy nemá. Přesto stojí za přečtení, takový svěží vítr v naší literatuře.

Tato kniha se vám dostane pod kůži i do všech zákoutí vaší mysli. Slibuji, že se po dočtení budete na spoustu věcí dívat už navždy jinak…. Povodně zasáhly jižní Moravu, ničí vše, co jim přijde do cesty, a navíc parta dětí najde mrtvolu krásné dívky. Filip, který vidí duchy, se rozhodne vypátrat vraha. Po více než dvaceti letech se žene další pohroma – tentokrát vítr, který si s sebou bere vše – auta, domy, ale i životy. Po knize Šepot z lesa, ze které jsem byla nadšená, jsem neváhala ani minutu a okamžitě jsem si přečetla i Zvedá se vítr. Jsem ráda, že se má vysoká očekávání naplnila. Příběh je nakombinován vyprávěním z minulosti, z přítomnosti, čekají nás podrobnější informace o povodních i o hurikánu. Postupně autorka přidávala, spojovala, prolínala, až nám řekla vše, co bylo potřeba a čtenář si vše posbíral a poskládal a po téměř tři sta stranách si mohl oddechnout. Je to čtivé, napínavé, smutné, ale i dojemné. Moc mě baví kombinace skutečnosti, fikce a nadpřirozena. Nevěřila bych, že to k sobě půjde tak skvěle. Prožívala jsem pocity lidí při ničivých záplavách i hurikánu, zároveň jsem se místy bála. V některých situacích jsem měla oči přilepené na řádky a ani jsem nedýchala. K tomu všemu jsem si zavzpomínala na devadesátky, ve kterých jsem vyrůstala, takže nejednou jsem v příběhu potkala dobře známé momenty. Kolikrát mi běhal i mráz po zádech, i když po dočtení knihy toto rčení už raději nebudu používat…. Autorka má svůj nezaměnitelný, osobitý a originální styl. Potvrdila to svou druhou knihou. Já si ho zamilovala, takže už teď vím, že ať Kateřina Surmanová napíše cokoliv, já si to moc ráda přečtu.